Mikuláše už bylo, vláda nikde - a co to znamená

Doufejme, že ty vtipkující kruhy nejsou příliš početné a že mají i jiné starosti. Ale prestiži naší vlasti to neslouží.

O našich politicích, obsluhujících povolební matematický pat, se už běžně soudí, že jedni počítají se ztrátou nervů druhých a že jedni i druzí počítají s únavou veřejnosti. Je-li obojí spoléhání principem jejich strategie a inspirací tvorby politiky, je to věru bídné vysvědčení o jejich kvalitě.

Naše politická elita (čili množina jedinců, z níž se rekrutují poslanci, ministři, náměstkové, premiéři, vicepremiéři, hejtmani, šéfové politický stran atd.) - tedy naše politická elita se plynule formuje od prvních "normálních" sněmovních voleb, tedy od roku 1992. Je to svérázné společensko psychologické prostředí, dosti odlišné od toho prostředí, jemuž říkáme "veřejnost". Nějakou zpětnou vazbu na občanskou společnost mít nemůže, protože ta je u nás zatím v plenkách. Lze to chápat, jsme vlastně všichni pořád začátečníky. Právě v takové situaci však má politická elita zvláště obtížný úkol a nese za něj zvláštní odpovědnost. Snad jí nekřivdím, když řeknu, že selhala. A že jde o fiasko celé naší polistopadové politiky.

Jsou to možná tvrdá slova. Ale představme si to ve zjednodušené podobě. Přirovnáme-li společnost k cestujícím v autobuse, pak má její politická elita řešit dvojí problém. Za prvé: kdo bude řídit; a za druhé: kam se pojede. My, co jedeme tím autobusem, jsme především svědky hádek o místo za volantem. Už 14 let. - Ten autobus mezitím někam jede, lépe řečeno někam se sune. Zda směrem správným či nesprávným, to se posuzuje nesnadno. Může se říci, že je to "věc názoru", těch názorů je víc, spíš se zdá, že to sunutí je výslednicí živelných tíhnutí, improvizací plus okolností. Ty okolnosti nejsou naštěstí zcela nepříznivé. Ale politika jako tvořivost při tom přichází zkrátka.

Občas zazní otázka, jakou úlohu má v tom sunutí prezident republiky. Hlava státu má jen omezenou možnost ovlivňovat dějiny, ale připusťme, že svou autoritou, tedy vahou a kouzlem své osobnosti, je závažíčkem, jehož význam není zcela nulový. Vzápětí slyšíme, že hlava státu zasahuje do současné vládní krize, tedy do tvorby politiky tak, by byla znovu zvolena. Takové podezření se těžko dokazuje.

Teď trochu odbočím. Způsob, jakým prezident republiky komentoval otázku případné milosti manažérům Nomury, je znepokojivý. Už předtím se v tisku rozběhla diskuse, která znovu oživila rozpor mezi ekonomickým profitem a principem práva jako takovým. Hádalo se: udělí prezident milost, nebo ne? Václav Klaus posléze prohlásil, že neudělí (dodávám: bohudíky). Ale neodpustil si označit účastníky té diskuse jako absolutistické kritiky a svatoušky. Zbytečně. Ukázal, jak důležitá je pro něj jeho osobní prestiž. Jakými pohnutkami je asi vedena jeho účast v řešení vládní krize?

Ale zpět k nemilému konstatování fiaska naší polistopadové politiky. To není jen věcí politických elit, ale i médií. Ta nejsledovanější si osvojila manýru předvádět naše politiky v nedbalkách, zdůrazňovat jejich slabiny. Ne že by neměla pravdu, ale je to jednostranné. Média tím zvyšují odstup mezi veřejností a politickou elitou a neumožňují navázat jejich zpětnovazebný vztah. - A není to jen problém médií, ale i veřejnosti. Jde - teď to řeknu pateticky - o vůli českého národa k jeho státnosti. Jinými slovy: kolik procent české populace trápí starost o to, abychom byli fungujícím státem? Fungujícím státem, nikoli dojnou krávou, na níž lze neodpovědně a beztrestně parazitovat.

Já vím. K zažití potřeby státnosti jsme neměli moc příležitostí. Probouzeli jsme se v době, kdy stát byla Vídeň, Habsburkové. Měli jsme pak 20 let šanci, ale to bylo málo. Pak nám stát představovali "oni", nacisté, pak komunisté, nebyl to "náš" stát. Po většinu novodobých dějin jsme byli v opozici k státu jako takovému. Teď máme znovu šanci. Naše politické elity se rvou o místo u volantu, média je vesele podrážejí - a my se propadáme do pocitu, že náš stát není náš, že to jsou zase nějací "oni". Není ta bída současné politiky dána i tím, že jsme spíš jen konzumně orientovanou množinou obyvatel než státním národem? Kdyby tomu bylo jinak, kdyby tu byla sice neurčitá, ale citelná vůle národa ke státnosti, vyvíjela by na naši politickou elitu morální tlak. A média, vůči veřejnosti podbízivá, by ho předávala dál. To se ale neděje. Nemáme tedy - jak se říkává - takovou vládu, jakou si zasloužíme?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .