Michal Komárek: Zastaví nová vláda inkluzi?
Inkluze, tedy snaha vzdělávat společně co nejvíce dětí v běžných školách, má v Česku řadu vážných nedostatků. Příslib nové vlády, že provede její finanční a věcnou revizi, by tedy mohl znít nadějně.
Obhájci inkluze se ale obávají, že vláda principy společného vzdělávání zlikviduje.
Je nesmírně drahá a neefektivní, tvrdí ředitel školy po roce od zavedení inkluze
Jak se po roce osvědčila v českém školství tolik obávaná inkluze? Data ministerstva školství a České školní inspekce ukazují na mnohá zlepšení. Odliv žáků ze speciálních škol se nekonal, počet dětí se speciálními výchovnými potřebami v běžných školách vzrostl v jednotkách procent. Zlepšil se ovšem také individuální přístup k žákům. Problémem je naopak podle odpůrců inkluze finanční náročnost - do září stála opatření spojená s inkluzí dvě miliardy korun.
Spory o inkluzi mají mnoho podob. Její kritici tvrdí, že ubližuje handicapovaným i zdravým dětem. Umisťovat handicapované děti do běžných škol je podle nich v některých případech zbytečné i škodlivé. Pro řadu dětí, například s mentálním handicapem nebo autisty jsou totiž lepší menší kolektivy speciálních škol vedené speciálními pedagogy.
Podle kritiků byla inkluze do značné míry vynucena tlakem Evropské unie. Ta dlouhodobě kárala Česko za to, že umisťuje příliš mnoho romských dětí do zvláštních škol.
Autoři inkluze jsou tak v očích odpůrců spíše aktivisty na poli lidských práv, kteří kvůli romským dětem likvidují systém speciálního školství. Přestože nebyl český model inkluze dostatečně prodiskutován a otestován. Přestože na inkluzi není dost peněz.
Návrat k tradici?
Kritici mají v mnohém pravdu. České pojetí inkluze je opravdu trochu aktivistické. Ve snaze napravit diskriminaci romských dětí prosazuje princip, aby maximum dětí chodilo společně do jedné třídy. Mnohde v zahraničí sázejí spíše na to, aby děti chodily společně do jedné školy.
Školní třída s vestavěným patrem na hraní. I tak může vypadat inkluze v praxi
Nová pravidla inkluzivního vzdělávání, která mají děti se zvláštními potřebami víc zapojit do kolektivu, začala platit loni v září. Jak se osvědčila? To se na jednu z pražských základních škol vydala zjistit reportérka Českého rozhlasu.
Některé předměty mají všichni společně, na jiné se rozdělují do menších skupin a těm, kteří to potřebují se věnují speciální pedagogové. Takový model ovšem vyžaduje více peněz, více učitelů a více odborníků než má k dispozici „inkluze po česku“.
Další zásadní problém spočívá v tom, že velká část učitelů inkluzi odmítla. Z řady různých důvodů: Na základě oprávněné nedůvěry k experimentům ministerstva školství. Z obavy před novinkou, na kterou nejsou odborně, ani psychicky připraveni. Z přesvědčení, že speciální školství je pro řadu dětí lepší.
Inkluze je krok správným směrem. To, jak vypadá v praxi, je ale tristní, říká poslanec Gazdík
Od zavedení systémové podpory inkluze uplynul už víc než rok. Někdo si ji nemůže vynachválit, dalším ale vadí praxe a co všechno s sebou nese. Pro inkluzi je Dana Moree z Fakulty humanitních studií UK, proti pak poslanec STAN Petr Gazdík.
Je to hlubší problém, který vypovídá o českém školství obecně: Na našich školách učí velké množství unavených, frustrovaných, starších, konzervativních učitelů, které je téměř nemožné získat pro nový přístup k učení. Je zbytečné se dohadovat o tom, zda a nakolik je to jejich chyba. Je nutné to brát jako fakt. Autoři inkluze to zjevně nebrali vážně.
Aby inkluze dobře fungovala, měla by být součástí rozsáhlejší reformy zejména základních škol. V současné podobě působí spíše jako nepříliš funkční kombinace správné myšlenky, velkého nadšení, neméně velkého znechucení, marné snahy a snadného terče.
Stoupenci inkluze se o její osud obávají oprávněně. Od nové vlády lze spíše než promyšlený pohled do budoucnosti čekat návrat k tradici - k modelu zvláštních a speciálních škol.
Také inkluzi se tak může stát, že její nedostatky budou prohlášeny za neodstranitelné, bude označena za nevzdělatelnou a skončí v péči speciálních pedagogů. V běžné škole se s ní už nesetkáme.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
