Mezivládní konference v Římě

Na této konferenci a v následných ratifikačních procesech v jednotlivých členských státech se rozhodne o budoucnosti Evropské unie, jež bude mít od května příštího roku 25 členů a 450 milionů obyvatel. Pokusíme-li se o příměr s místem slavnostního zahájení konference, pak jde o to, zda rozšířená Evropská unie bude fungovat hladce a moderně, nebo zda se na jejím další osudu podepíše bezduché velikášství. Mezi těmito dvěma extrémy se pohybují názory na konferenci, jejímž hlavním úkolem je dát Unii vlastní ústavu. Ta má nahradit a povýšit dosavadní soubor smluv, o které se integrovaná Evropa opírá.

Bylo by bláhové očekávat, že už první den jednání přinese konkrétní výsledky v jednáních o už existujícím návrhu ústavy. Tu jak známo předložil v červnu po 16-ti měsících práce takzvaný Konvent o budoucnosti Evropské unie, 105 členů čítající sbor složený ze zástupců současných a budoucích členských zemí. Uplynulý víkend v Římě ale přesto mnoho důležitých věci naznačil: Jen úvodní projevy 25 šéfů vlád spolykaly více času než se čekalo. Čas se naopak nedostával na nejvýznamnější praktické rozhovory dne: Diskusi o roli budoucího ministra zahraničí Evropské unie.

Podstatně důležitějším signálem je, že ve známých sporech o jednotlivé pasáže navrhované ústavy nejsou opačné názorové tábory ve většině případů připraveny ustoupit a dokonce hrozí více či méně skrývanými ultimáty. Kupříkladu Polsko a Španělsko daly znovu najevo, že se v žádném případě nemíní vzdát pro ně velmi výhodného rozvážení hlasů v Radě ministrů tak, jak je definován ve Smlouvě s Nice. Ta oběma zemím dává o jen o dva hlasy méně, než takzvané velké čtyřce - tedy Německu, Británii, Francii a Itálii.

Systém, se kterým počítá návrh ústavy, je naopak založen na principu dvojí většiny: Při většinovém hlasování v Radě ministrů se pro schválení návrhu vyžaduje nadpoloviční většina všech členských zemí reprezentujících zároveň nejméně 60 procent obyvatel Evropské unie. Je zjevné, že v rámci tohoto návrhu Varšava a Madrid o výhody z Nice přicházejí. Nelze se tedy divit prohlášení polského ministra zahraničí, že diskuse o změně rozhodovacích mechanismů by se příštích 5 let neměla vůbec vést.

Nelze se ale divit ani reakci Německa a spolu s ním i Francie. Spolkový kancléř Gerhard Schröder naznačil, že proti zdržovací taktice Poláku a Španělů je připraven použít nástroj z nejtvrdších: hrozbu finančního postihu. Německo, které je největším přispěvatelem do společné evropské pokladny, se podle kancléře v jednáních o rozpočtu Unie na roky 2007 a 2013 zařídí podle toho, jak dopadnou nynější jednání o Ústavě. Je třeba připomenout, že Polsko a Španělsko, patří respektive budou patřit mezi největší příjemce zdrojů z rozpočtu Evropské unie.

Kdo, v čem a o kolik bude schopen ustoupit a to nejen v této věci, ale v řadě dalších sporů, které se v jednáních o definitivním znění Ústavy jasně rýsují, by v ideálním případě mohlo ukázat už příštích pět týdnů. Shodu na textu ústavy by totiž měl posvětit už summit Evropské unie v polovině prosince v Bruselu. Doslova šibeniční termín ale podle všeho nedělá starosti premiérovi předsedající Itálie Silviu Berlusconimu.

Italský premiér se dal slyšet, že skluz rozhovorů do irského předsednictví by nepovažoval za katastrofu vzhledem k tomu, že k slavnostnímu podpisu Ústavy dojde tak jako tak v Římě. Jestli se tím Berlusconimu podařilo vnést trochu klidu do hodně nervózních jednání, je velká otázka. Tím, kde bude ústava podepsána, se v tuto chvíli podle všeho zaobírá pouze italský premiér. Tak trochu tím připomíná muže, kterému Řím