Město, kde se zastavil čas - POMPEJE

Osada Pompei byla založená 600 až 800 let př. n. l. Osky, Řekové a Féničané ji používali jako bezpečný přístav. Po určitou dobu jí vládli Etruskové a v posledních staletích př. n. l. Sammité. V průběhu staletí se osada rozrostla na malé město s asi 20.000 obyvatel.

V prvním století př. n. l. se obyvatelé Pompejí spolu s ostatními jihoitalskými kmeny postavili na odpor římské nadvládě. Po prohrané válce se město stalo římskou kolonií, obchodním centrem i oblíbeným letoviskem římských boháčů.

Malebná a úrodná krajina mezi Neapolským zálivem a mohutnou horou Vesuv byla místem častých zemětřesení. Zdrojem zemětřesení byl Vesuv, stále činná, dýmající sopka. Obyvatelé těchto míst nebrali dostatečně vážně ani silné zemětřesení v roce 63 n. l., které zničilo převážnou část města, nedaleké Herculaneum i Stabii. Pompeje byly postaveny znovu a krásnější. Vedle staveb z dob před Římem, které odolaly ničivému zemětřesení, bylo město zastavěno novodobými stavbami římského typu. Ještě dalších 16 let žilo město bezstarostným životem. Nejbohatší Římané v blízkosti centra města, náměstí Fóra Romana, zvelebili svá sídla impozantními uměleckými a architektonickými prvky, stěny domů ozdobili nástěnnými malbami a mozaikami. Domy byly stavěny tak, že uprostřed domu byla zahrada a obytné i provozní místnosti ji obklopovaly. Centrem zahrady se vzrostlými stromy, keři a pestrými květy byla často kašna, fontána a sochy. Ulice města tak tvořily převážně rovné stěny bez oken. Obyvatelé domů tím byli chránění před hlukem okovaných kol povozů, projíždějících kolem po dlažbě z velkých kamenů. Hluboké koleje vyjeté do dláždění svědčí o čilém provozu. Rozměry i rozchod kol vozů byly dány přechody pro chodce. Ty byly tvořeny vysokými kamennými kvádry položenými v přesných vzdálenostech od sebe. Výška přechodů i vzdálenosti mezi kameny dovolovaly průjezd jen vozům se správnými rozměry náprav. Uzavřenost domů ale neznamenala uzavřenost obyvatel před životem ve městě. Pompejané, podobně jako většina obyvatel římských měst, se stravovali ve veřejných vývařovnách. Své porce stravy dostávali u kamenných pultů s vytesanými otvory pro hrnce a kotle. Čerstvý chléb a jiné pekařské výrobky dodávala pompejská mlýnice a pekárna v jednom. Společné stravování však nebylo jediným společenským místem. Lidé se scházeli v několika chrámech a bazilikách. Bohatý kulturní život zajišťovalo Malé a Velké divadlo a amfiteátr pro turnaje gladiátorů. Prostor pro boj gladiátorů mohl být naplněn vodou a amfiteátr pak sloužil i pro scény znázorňující námořní bitvy. V těsném sousedství amfiteátru bylo cvičiště gladiátorů i vojska. Uprostřed cvičiště byla vodní nádrž pro výcvik plavání i boje ve vodě. Pompejané si však uměli užívat svého blahobytu i méně společenskými způsoby. Láska Římanů a tedy i Pompejanů k lenošení v koupelích byla uspokojena v městských veřejných lázních s vyhřívanými stěnami a plaveckým bazénem, nepříliš vzdálených od veřejného nevěstince, kde si podle destičky nade dveřmi s vyobrazením způsobu poskytované služby mohli vybrat, do které cely vstoupí.

Zatímco se Pompejané modlili, kulturně vyžívali a prožívali obyčejné osudy, probíhal život planety Země podle vlastního scénáře. Krajina pod Vesuvem se stala časovanou bombou. Uvnitř země vzrůstaly tlaky. Magmatický kotel zemského jádra byl přetopen. V srpnu v roce 79 n. l. se začaly objevovat první významnější náznaky blížící se katastrofy. Začaly vysychat studny, dříve bohatě zásobené vodou. Dvacátého srpna přišlo první menší zemětřesení a za ním další a další. Přestože na menší zemětřesení byli obyvatelé Pompejí zvyklí, tato série otřesů je vystrašila. Navíc z útrob Vesuvu stoupalo stále víc a víc dýmu. Většina obyvatel uprchla. Někteří do nedalekého Herculanea, jiní ještě dále. Mnoho jich však zůstalo, spoléhajíc na pevnost zdí a střech svých domů. Jiní se zdráhali ponechat majetek bez dozoru.

V poledne 24. srpna 79, na svátek Vulcanalia, římského boha ohně, začala mohutná erupce Vesuvu. Moře ustoupilo od pevniny, temný sopečný mrak zastřel oblohu. Erupce nabírala na síle. Na Pompeje padla černá tma a milióny tun sopečného popela a pemzy. Erupce byla doprovázena prudkým deštěm, který spolu s přívaly vody z jícnu Vesuvu, zaplavoval bahnem vše co mu stálo v cestě. Lidé, kteří se rozhodli zůstat, umírali. Zabíjely je jedovaté plyny, pyroklastický mrak spaloval jejich těla, zasypával je tunami popela a pohřbíval pod osmimetrovými vrstvami bahna.

Když po třech dnech erupce skončila, tyčilo se nad vrstvou popela jen torzo dříve mohutného Vesuvu. Pompeje na 16 století zmizely ze světa. Pompejané, hledající záchranu v Herculaneu, svému osudu neušli. Vesuv si je našel i zde. Způsob zániku Herculanea byl jiný než u Pompejí, ale ze světa i z paměti zmizely společně.

V roce 1599, při usměrňování koryta řeky Sarno, narazil architekt Fontana na zasypané stavby, ale v té době jeho nález nevyvolal žádný zájem. Až teprve v roce 1738 bylo nalezeno Herculaneum a 1748 Pompeje. Skutečné odkrývání obou měst začalo až v roce 1860. Hlavní zásluhu na tom měl Giuseppe Fiorelli. Jeho nápad, vyplnit zvláštní dutiny v pyroklastické vrstvě popela sádrou, přinesl zajímavý výsledek. Dutiny byly detailní odlitky těl lidí, kteří nestačili uniknout strašné smrti. Fiorelli nám tím umožnil pohled do očí obětí katastrofy a více se vžít do jejich osudů.

Archeologický průzkum Pompejí i Herculanea stále pokračuje. Jsou odkrývány další domy a nalézány další předměty z té doby. Ulicemi Pompejí dnes však proudí jen davy turistů a smečky toulavých psů a koček. Vesuv, lépe řečeno jeho torzo, však stále dýmá.