Měsíční dynamo potvrzeno

23. leden 2009

Měsíční kámen, který na Zem přinesli astronauti Apolla, v sobě nese hádanku matoucí vědce od začátku sedmdesátých let. Co způsobilo stopy magnetizmu ve vzorku? Nejnovější výsledky podrobného výzkumu ukazují, že před více jak čtyřmi miliardami let měl náš vesmírný soused tekuté jádro a produkoval poměrně silné magnetické pole.

Krásná a užitečná
Jedinečná hornina, která nám poskytla tento důkaz, byla dlouho považovaná za velice zvláštní. Kámen je díky směsi světle zelených a mléčně bílých krystalků možná nejkrásnějším získaným vzorkem. Není to ale vzhled, co na něm vědce zaujalo. Kousek horniny je totiž nejstarším ze všech přinesených vzorků a nebyl nijak ovlivněn pozdějšími častými dopady těles na povrch Měsíce. Ty byly natolik drastické, že mohly vymazat jakékoliv stopy dřívějšího magnetického pole. To se ale u tohoto kamene nestalo. Vzorek sebral při poslední misi Apollo 17 jediný geolog, který kdy kráčel po měsíčním povrchu, Harrison Schmidt.

Posádka Apolla 17 se po Měsíci pohybovalo ve vozítkách

Srážka s planetkou to nebyla
Tým vědců a studentů Massachusettského technologického institutu podrobně studoval jemné magnetické stopy v malém vzorku horniny. Díky magnetometru speciálně vybavenému automatickým robotickým systémem byli vědci schopni udělat řádově daleko víc měření, než při dosavadních studiích měsíčních vzorků. Dokázali tak zkoumat mnohem větší detaily. Měření vyloučila jakékoliv jiné zdroje stop magnetické aktivity, ku příkladu dočasné magnetické pole vytvořené obrovským impaktem cizího tělesa na povrch Měsíce. Takovéto magnetické pole by přetrvávalo jen velice krátce, sekundy, možná minuty, maximálně však něco přes jeden den a to jen u velice masivních dopadů.

Sběr měsíčních vzorků posádkou Apolla 17

Dlouhodobý magnetizmus
Důkazy však ukazují na působení magnetizmu po dlouhá léta, dokonce miliony let. Jediným možným zdrojem je tedy globální magnetické pole Měsíce, generované stejně jako v případě Země efektem dynama. To znamená, že Měsíc musel mít tekuté jádro. V něm proudily nabité částice a svým pohybem magnetické pole vytvářely. U Země to funguje dodnes, je tak veliká, že jádro vydrželo v tekutém stavu po miliardy let.

Vzorek z Měsíce

Pod lampou je největší tma
Myšlenka tekutého jádra u Měsíce není tak úplně novinkou, ale doteď patřila spíše k odvážnějším představám. V období před misí Apollo byli vědci přesvědčeni, že Měsíc je chladným tělesem od svého zrodu a nikdy se neroztavil natolik, že by byl schopen vytvořit tekuté jádro. I když později mise Apollo dokázaly, že po povrchu Měsíce v minulosti tekly proudy žhavé lávy, myšlenka roztaveného jádra zůstávala stále velice kontroverzní. Nová studie jenom potvrzuje, jak málo doposud víme o svém nejbližším sousedovi ve vesmíru, i když byl povrch Měsíce navštíven lidskou posádkou už šestkrát.

Vznik Měsíce
Důkaz o dávném magnetickém poli Měsíce má svůj důsledek také pro teorie vzniku našeho kosmického souseda. Některé předpokládají vznik Měsíce společně se Zemí nebo dokonce odtržením části Země, jiné nabízejí možnost, že byl Měsíc zachycen zemskou gravitací. V současné době se jako nejpravděpodobnější zdá teorie velkého impaktu, podle níž se Země srazila s tělesem velikosti přibližně Marsu. Kolize způsobila vyvržení velkého množství zemského materiálu do prostoru, kde se pak mohl shlukovat a vytvořil přirozený satelit Země. V té době měl zřejmě žhavé jádro, které generovalo magnetické pole. Nové poznatky s touto teorií dobře souhlasí. Zjištěná magnetizace horniny odpovídá magnetickému poli asi padesátkrát slabšímu, než je zemské.

Měsíc pravděpodobně vznikl srážkou s malou planetou
autor: Petr Sobotka
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka