Měsíc vyprahlý na kost

Za nejdramatičtější rozdíl mezi Zemí a jejím satelitem se dlouho považovala absence většího množství vody. Nedávno jej však zpochybnila geochemická data, která naznačovala, že by na Měsíci nějaká ta voda přece jen mohla být. Zatím nejnovější vědecké výsledky, které se vložily do debat o měsíční vodě, pocházejí z analýzy izotopů chlóru. Tento prvek se na Zemi i ve vesmíru vyskytuje ve dvou formách. Jako lehčí chlór 35 a těžší chlór 37.

V pozemských horninách je lehčí izotop asi třikrát hojnější než těžší. Na Měsíci to neplatí: ve vzorcích čediče, které vědci získali díky misi Apollo, poměr obou izotopů chlóru značně kolísá. Vědci z Univerzity Nového Mexika v Albuquerque to vysvětlují právě absencí vodíku. Na Zemi chlór uvolněný při prvních sopečných erupcích reagoval s vodíkem pocházejícím z molekul vody na chlorovodík.

Pokud plyn obsahoval lehčí izotop, unikal do atmosféry snadněji než plyn s těžším izotopem. V pozemských horninách se díky tomu ustanovil pevně daný poměr obou izotopů. To, že na Měsíci pevný poměr neexistuje, představuje nepřímý důkaz o tom, že tady žádné podstatné množství vodíku – a tedy ani vody – nikdy nebylo.

Zdroj: Science Now, Science.