Merkelová, kancléřka do nepohody

Po Konrádu Adenaeuerovi, Ludwigu Erhardovi, Kurtu Georgu Kiesingerovi, Willi Brandtovi, Helmuthu Schmidtovi, Helmuthu Kohlovi, Gerhardu Schröderovi se díky potřebné většině hlasů členů Spolkového sněmu stává doktorka Angela Merkelová první spolkovou kacléřkou Spolkové republiky Německo.

Poslední jmenovaný kancléř, který ještě nedávno tak velice se chtěl stát potřetí spolkovým kancléřem, ještě den před volbou obcházel členy frakce sociální demokracie a přesvědčoval je, aby dali hlas Angele Merkelové. Také jako první jí po úspěšné volbě přišel pogratulovat.

"Vlastnost zakalkulovat do svých přání existující danosti pomohla předsedkyni křesťanských demokratů mnohokrát po volbách překonat kritické dny. Věděla daleko nejrychleji, že volby nevyhrála, rychleji, než si někteří její protivníci stačili uvědomit, že je prohrála. Tento návyk, přijímat okolnosti a v jejich rámci hledat cestu k prosazení vlastní vůle, je jistě jedním z dědictví, které si přináší budoucí spolková kancléřka ze svého mládí z dob NDR." Tak o Merkelové napsaly dnešní Frankfurter Allgemeine Zeitung.

Šťastné Německo, chtělo by se možná dodat. V čele obou velkých politických stran stojí politici, kteří mají za sebou drsný výcvik z dob reálného socialismu. Matthias Platzeck, nyní předseda sociální demokracie a současně koaliční partner Merkelové je vybaven podobnou schopností. Netušil, říká ironicky na sjezdu, kdy byl zvolen předsedou strany, že být nerealistickým, znamená být levicovým. Tím měl na mysli současnou německou postkomunistickou levici. Svého času Platzekův, ale i Merkelové předchůdce Helmuth Schmidt se vyjádřil na adresu politiků hledajících neustále jakousi vizi, že by se měli léčit u psychiatra. Soudím, že tomuto výroku oba, Merkelová i Platzek s životní zkušeností, kterou si nesou z bývalé NDR, velice dobře rozumějí.

Koaliční smlouva mezi křesťanskými a sociálními demokraty, kterou v roli kancléřky bude muset Angela Merkelová přenášet do politického života, ani u jednoho z koaličních partnerů nebudí nijaké nadšení. Reformní tah, od kterého si křesťanští demokraté slibovali větší efektivnost sociálního státu, pružnost pracovního trhu, postupný pokles největšího současného zla v Německu, nezaměstnanosti, vlivem sociálních demokratů je významně zbržděn. Uvolnění ochrany před výpovědí, snížení rigidnosti mzdových tarifů, oba nástroje vedoucí podle křesťanských demokratů k větší pružnosti pracovního trhu a k menším obavám zaměstnavatelů vytvářet nové pracovní příležitosti a kterými se sice koaliční smlouva do jisté míry chlubí, charakterizuje úhlavní kritik současné koalice z řad CDU, Friedrich Merz jako placebo efekt. Tvrdí, že CDU platí příliš vysokou cenu za to, že drží úřad spolkové kancléřky. Jiný významný křesťanský demokrat, Kurt Biedenkopf, rovněž kritik velké koalice už z doby před volbami, se obává, že velká koalice povede k radikalizace sociálně demokratické levice a v jejím důsledku k opakovaným turbulencím v řadách sociální demokracie. Události, které předcházely volbě Matthiase Platzeka, mohly Biedenkopfovi dávat zapravdu. To přitom sociálně demokratická levice nepochybně neřekla své poslední slovo. A příležitostí bude mít požehnaně.

Klíčové problémy, související s reformou sociálního státu, reforma financování zdravotní péče, reforma penzijního systému, koaliční smlouva neřeší. Jen konstatuje, že budou předmětem dalšího jednání mezi oběma partnery. Dnes už bývalý spolkový kancléř Gerhard Schröder měl se svými podstatně krotšími reformními kroky, známými jako Agenda 2010, u svých levicověji zaměřených soudruhů velké problémy. Bude je mít určitě i Merkelové koaliční partner, Matthias Platzek. I když ten na reformních krocích trval a na rozdíl od Schrödera neprohrál, ale vyhrál zemské volby. To dokonce i v těch v nejchudších částech Braniborska. Kdoví ale, zda argument volební bude levičákům stačit.

Málokdo v Německu pochybuje, že Německo se sebou něco udělat musí. Problémů k řešení je až příliš. Nezaměstnanost, tuhý pracovní trh, příliš rozcapený sociální stát, předlužené veřejné finance. Každý sám za sebe slibuje dramatický vývoj, nepohodu a bude vyžadovat pevné nervy a značnou dávku realismu.

Volbou Merkelové kancléřkou, ale i Platzeka šéfem sociální demokracie snad Německo udělalo první šťastný krok správným směrem. Oba jsou totiž lidé do nepohody. Díky svým životním zkušenostem s drsnou nepohodou reálného socialismu. To rozhodně není hodnota k zahození.