Měla by Česká republika uznat nezávislost Kosova?

Začněme u obecných argumentů proti nezávislosti. Vyhlášení nezávislosti Kosova je v rozporu s mezinárodně uznávaným principem o nedotknutelnosti státních hranic. Tento argument je podle mého soudu nejzávažnější. V Evropě nebyl tento princip od druhé světové války porušen. Došlo pouze k rozpadu federálních států na jednotlivé republiky, ale nikdy ne k odtržení části republikového území.

Je pozoruhodné, že stejný akt, o který se nyní pokouší kosovští Albánci, byl znemožněn Srbům v Bosně a Chorvatsku. Na vyhlášení nezávislosti Chorvatska a Bosny reagovali srbské menšiny vyhlášením malých separatistických republik. Jejich ozbrojený odpor byl zlomen za přispění mezinárodních sil. Pokud americká politika zastává ve srovnatelné situaci odlišný postoj vůči Albáncům a vůči Srbům, měla by mít pro to velmi dobré vysvětlení.

Česká republika prostřednictvím ministra zahraničí Karla Schwarzenberga zaujala alibistický postoj. Uznáme Kosovo, až ho uzná většina Evropy. Žádné otázky a pochybnosti ohledně toho, jaké řešení je správné. Kladu si otázku, zda máme na celé záležitosti nějaký národní či státní zájem. Je jaksi v "egoistickém" zájmu České republiky uznat či neuznat Kosovo tehdy, pomineme-li důvody principiální? Několik důvodů by se našlo.

Mohli bychom považovat za náš zájem hájit respektování státních hranic vytvořených po druhé světové válce. I my bychom se mohli podobně jako Rumunsko, Španělsko či Slovensko obávat dominového efektu, i když o poznání méně.

Kosovo by se mohlo stát inspirací pro maďarskou menšinu na Slovensku, která by požádala o mezinárodně garantovanou autonomii v rámci Slovenska. To by se zase mohlo stát inspirací pro sudetské Němce.

Také není v našem zájmu jakožto malého státu oslabovat význam mezinárodních institucí - zejména OSN. Jednostranné vyhlášení nezávislosti a její uznání ze strany západních států, totiž oslabuje respekt jiných zemí vůči nadnárodním institucím. Podle principu, proč bychom se měli podřizovat rozhodnutí OSN, když to ti mocnější také nečiní.

A je zde ještě důvod třetí. Česká republika má oprávněný zájem na udržení nadstandardních vztahů se Srbskem. Zmínil se o nich v současné situaci i Karel Schwarzenberg. Tyto nadstandardní vztahy jsou výsledkem historického vývoje, který sice už většině občanů mnoho neříká, přesto může být nadále cennou devízou.

Rád bych připomněl alespoň jednu historickou skutečnost, že totiž v době mnichovské krize se v Jugoslávii přihlásilo během několika dní 60 000 dobrovolníků na pomoc Československu. To ostře kontrastuje s tehdejší neochotou francouzské veřejnosti a politické reprezentace angažovat se na podporu Československa. Samozřejmě nacionální sympatie a antagonismy mohou celý problém spíše zamlžit a neměly by hrát roli při posuzování toho, co je správné. Ale zcela pominout je v politice nelze.

Existují nějaké důvody pro uznání Kosova? Samozřejmě existují. Je zde především princip práva na sebeurčení. Problém je však ten, že právo na sebeurčení se v průběhu dějin ukázalo natolik problematické a destabilizující, že se zdá v zájmu míru účinnější hájit princip nedotknutelnosti státních hranic.

Bylo by např. z etického hlediska v pořádku, aby se příslušníci nějakého národa přestěhovali dobrovolně do jiného státu a poté, co zalidní část jeho území, zde žádali svůj vlastní stát? Silnější je tento argument teprve spolu s poukazem na útlak albánské menšiny ze strany Miloševičova režimu. Je to jakési morální právo na samostatnost za vytrpěná příkoří a zločiny.

I tady jsou však problémy. Zločiny se děly i na albánské straně. Ledaže bychom tvrdili, že srbské zločiny jsou podstatně větší? Možná jsou, ale kdo to objektivně posoudí?

A proč mezinárodní společenství nereaguje stejným způsobem na politiku Turecka vůči Kurdům či Ruska proti Čečencům?

V britském seriálu "Ano, pane premiére" je k podobné situaci vysloven vtipný rozhovor: "Vždycky musíme chránit slabé proti silným." - "Tak proč jsme neposlali vojska do Afghánistánu proti Rusům?" - "Ti jsou moc silní."

Aniž bych chtěl snižovat srbskou zodpovědnost za občanskou válku v bývalé Jugoslávii a její zločiny, je třeba říci, že světová média neinformovala o válce zcela objektivně a stvořila jakýsi virtuální obraz "zlých Srbů", zatímco Chorvaté a Bosňáci byli líčeni jako nositelé západních civilizačních hodnot. Spíše než o realitu opíral se tento pohled o tradiční evropské klišé o západní kultuře a východním barbarství.

Pozoruhodné na událostech okolo nezávislého Kosova je ten fakt, že USA se ani nepokusily řešit celou záležitost přes OSN. Proč? Proč dalo několik států předem na srozuměnou, že Kosovo uznají?

Tím vlastně znemožnily jakoukoli kompromisní dohodu mezi Srby a kosovskými Albánci? Albánci totiž po tomto vyjádření už pochopitelně o žádný kompromis nestáli. Proč se tak málo argumentuje principy mezinárodního práva?

To všechno jsou znepokojivé otázky. Pokud by se Srbové ztotožnili s postojem svého politika Čedomira Jovanoviće, že Kosovo je ztraceno a je třeba hledět do budoucna, pak by bylo vše v pořádku. Ale tato situace nenastala.

Původní otázka zněla: Měla by Česká republika uznat nezávislý stát Kosovo? Odpovídám alibisticky: Ano i ne. Ne pro tuto chvíli, protože vyhlášená nezávislost Kosova je v rozporu s mezinárodními právními principy. Ano tehdy, pokud se podaří získat souhlas Srbů a nový stát Kosovo uzná mezi jinými i samotné Srbsko.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .