Měl by stát mít i své povinnosti?

Ivan Medek připomněl všeobecnou deklaraci lidských práv v souvislosti s jinou deklarací na téma nikoli práv, ale povinností. V roce 1966 25 evropských prezidentů, ministerských předsedů evropských i mimoevropských států sestavilo text, který nakonec generální shromáždění Spojených národů deklarovalo jako všeobecné prohlášení lidských povinností.

Ve věci zcela jiné jsem byl včera u Medků, přesněji řečeno, ve věci kafe a buchty, což jsou nezbytné rekvizity k posezení, abych to řekl rovnou, a přímo v časech, kdy se pátrá po pravých příčinách a skutečném pozadí všeho ve věci kafe a buchty.

Čímž došlo i na řeč o občanovi ve vztahu ke státu a státu k občanovi.

Pan Medek soudí a má pravdu, že vláda tu není od toho, aby vládla, nýbrž aby sloužila. "Oni jsou naši zaměstnanci, ne my jejich," řekl troufalá slova, ale upozornil jsem pana exkancléře, že je zveřejním, což takto právě činím."

Namítl jsem, že vůbec nemám dojem, že by tady někdo byl pro mě a nejsem asi jediný a z toho se rozvinula debata, která skončila u desatera, jež je konec konců pořád ještě základem našich představ o normách naší civilizace, přestože jsme společností, která v oboru ateismus zaujímá čelní místo v Evropě.

Od tak vysokých pojmů, jako je vláda a stát a občan jsme došli k názoru, že ono starání se je vidět na první pohled, a to v každém městě, v každé zemi. V každé ulici města a v každém obchodě. Starání se stručně řečeno vytváří atmosféru, cosi nepostižitelného, co visí ve vzduchu a halí život sice neviditelným, ale rozpoznatelným kouzlem či nekouzlem prostředí.

Buď se na vás prodavači nebo prodavačky usmívají nebo štěkají, buď máte u policisty pocit, že když se zeptáte na cestu, praští vás pendrekem, nebo s vámi kus cesty naopak půjde v obavě, abyste přece jen nezabloudil a na poště vám razítko nevrazí do čela nýbrž na známku.

Nebo cesty a silnice, to je také obraz vztahu vlády a občana, ať se to vládě líbí nebo nelíbí. Což mě po té včerejší návštěvě napadlo hned ráno, kdy jsem se brodil sněhovo-blátivou závějí a bruslil spolu s jinými chodci, pravděpodobně také občany, parkem. Jakási zoufalá babička bojovala s nerovností terénu, posléze hradbou sněhu a když jsem jí míjel, pravila, že za komunistů se pracovalo mizerně, za to teď už vůbec ne.

Nevím, jestli půjde k příštím volbám zvolit manifestačně soudruha Grebeníčka, který nyní čelí, jak jsem se dočetl, pokusům ukončit jeho vládu, protože Komunistická strana obsahuje prudké konzervativce stalinského typu, až po orly reformátory, kteří nám asi slíbí, že ani po jejich případném zvolení neobtočí zmenšené hranice republiky ostnatým drátem.

Vím za to, že stát se o nás asi nestará, když klopýtáme. Příliš mě neutěšuje, ani po té včerejší debatě, že všechno je ještě otázka několika generací, i když se s tím musíme smířit, nic naplat.

Žijeme v časech statistik a hlavně grafického zobrazení toho, co si myslíme, koho budeme asi volit, co si asi nemyslíme a co si asi myslet také nikdy nebudeme.

V červnu máme poprvé možnost jít volit své zástupce do Evropského parlamentu. Po složitých propočtech došla příslušná instituce k číslu 32 procent lidí, kteří by k volbám asi šli.

Obávám se, že číslo se změní spíše k horšímu než naopak. Zdražování, starosti, strach o práci, nezaměstnanost, ba i ty cesty parkem zaměstnávají lidi neskonale více, než posuzování, kdo by nás v Evropě před Evropou nejlépe hájil. Přestože my občané jaksi tušíme, že vstup do Evropské unie není formalita a bude mít pro nás zcela vážné a hlavně zcela závazné důsledky. Hloubáme stále nad tím, jak žít lépe i radostněji bez zmíněných komunistů, anebo v případě opačném volíme kratší cestu a chystáme se dát hlasy jejich straně ne proto, že by na cestách bylo méně kluzko a všichni jsme měli práci, což je samozřejmě nesmysl. Nevíme ovšem dost dobře, proč místo našich denních starostí se máme zabývat starostmi budoucnosti. Trváme na svých právech, ale už netrváme na svých povinnostech. Deklarace sem, deklarace tam.

A obávám se rovněž, že k tomu velkou měrou přispívají právě úředníci od těch nejvyšších až po ty nejmenší.

Jsem hluboký skeptik vzhledem k deklaraci lidských povinností. Jednak člověk nemá povinnosti příliš rád, jednak se zabývá nejlépe tím, jak se jim vyhnout. Jen v jednom případě je uznává - u těch druhých.

Z komentáře Ivana Medka bych proto ocitoval jen jednu větu, kterou on cituje z Deklarace o povinnostech občanů:

"Ten, kdo má potřebné prostředky, je povinen usilovat o překonání bídy, podvýživy, nevědomosti a nerovnosti."

V našem případě, kdy v zemi není ještě rozšířena podvýživa, by se role průkopníka v překonávání nerovnosti, nejenom na cestách, měla pokoušet především vláda.

Ivan Medek u toho zmíněného kafe a buchty řekl k tématu: "Jde o fungující vztahy mezi úřady a vždycky posypané ulice."

Z čehož pro mne plyne, že dokud té babičce vláda neposype v parku, pranic se o občana nestará.