Matěj Schneider: Atentát na Solejmáního vás nutí volit mezi dvěma zly. Vy si ale vybírat nemusíte

Statisíce lidí se přišly rozloučit s generálem Solejmáním
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Statisíce lidí se přišly rozloučit s generálem Solejmáním

Rok 2020 začal divoce. K apokalyptickým požárům v Austrálii se během několika dnů přidal americký atentát na íránského generála Kásema Solejmáního.

Podle zdrojů New York Times v Pentagonu byla prezidentu Trumpovi představena možnost zabití Solejmáního jako krajní varianta, vedle které měly vypadat ostatní možnosti rozumně.

To je za posledních 20 let v Pentagonu celkem běžná praxe, ale aktuální tým je buďto zcela nekompetentní, když nechápe, že Trump je na rozdíl od předchozích prezidentů přesně ten typ, který lačně stiskne tlačítko s nápisem „Nemačkat“, nebo se Pentagon jen zpětně snaží zbavit zodpovědnosti.

Ministr zahraničních věcí Mike Pompeo měl Trumpovi zabití Solejmáního navrhovat už půl roku, což nahlodává tvrzení administrativy, že se k němu uchýlili proto, že Solejmání bezprostředně plánoval útok na americké občany.

Je až děsivé s jakou jistotou začnou Trumpovi po jeho válečných avantýrách tleskat i jeho odpůrci. Stalo se tak vždy po jeho bombardování Sýrie a je tomu tak i teď. Drobnou výjimkou jsou kandidáti na prezidenta demokratů, kteří cítí potřebu se vymezit kvůli nadcházejícím volbám.

O nutnosti kritizovat své spojence

Přesto se ze čtyř vedoucích kandidátů rezolutně proti zásahu vymezil jen senátor Bernie Sanders. Bývalý viceprezident Joe Biden, senátorka Elizabeth Warren a starosta Pete Buttigieg atentát kritizovali především z pragmatických, nikoliv morálních pozic.

V České republice mě příjemně překvapila reakce Karla Schwarzenberga. Ten se vůči atentátu vymezil jako problematickému, především za to, že jeden stát nelegálně zabil představitele druhého státu, se kterým není ve válečném stavu, navíc ještě na území třetího státu bez jeho vědomí. „Pokud si zvykneme, že můžeme kdekoliv a kdykoliv zabíjet, je to hrozivý vývoj,“ píše Schwarzenberg.

Ponechme stranou, že poslanec TOP 09 pomíjí, že podobné dronové útoky byly stálicí americké zahraniční politiky už za Baracka Obamy – Donald Trump tak jako v mnoha jiných sférách pouze umocnil trendy, které tu už byly přítomny. Máslo na hlavě Obamy je ostatně velmi pravděpodobně jeden z důvodů, proč se do ostřejší kritiky nepouštějí kandidáti demokratů. V jádru problému má ale Schwarzenberg naprostou pravdu.

Jako bych přímo teď slyšel výtku některých z vás: vždyť přece íránský režim je krvavý, autoritářský, šlape po právech žen i svých politických odpůrců a Solejmání byl velitelem jednotek Kuds tohoto režimu – tedy jednotek, které mají za úkol všemi možnými prostředky (od úplatků, přes mučení až po teroristické útoky) šířit vliv Íránu v regionu. To všechno je pravda, ale nenechte se postavit před falešnou nutnost volby, o což se v posledních dnech mnozí snaží.

„Na naše přátele máme vždy větší nároky než na naše odpůrce a je to tak správně,“ řekl mi v nedávném rozhovoru bývalý řecký ministr financí Janis Varufakis. K něčemu podobnému nabádá ve své reakci na americký atentát právě Karel Schwarzenberg. Není to v posledních měsících poprvé: o nutnosti kritizovat své spojence mluvil Schwarzenberg také nedávno ve výboru Poslanecké sněmovny, když se hlasovalo o usnesení proti antisemitismu.

Kritika amerického zákroku vás nemusí dohnat k adoraci a omlouvání íránského režimu. Nenávist k represivnímu (a čím dál tím vyprázdněnějšímu) teokratickému režimu vás taktéž nemusí dohnat k obhajobě amerického bezpráví. Obojí uvedené pro vás ani nemusí představovat ekvivalentní zlo. Nemusíte se vybírat mezi demonstrací proti íránskému režimu a americkému atentátu: běžte na obě. Máte svobodu nehájit ani jedno zlo, využijte ji.

Autor je publicista