Masaryk a dnešek - několik poznámek

Prezident se stal vykladačem smyslu českých dějin tím, že profánní české historii dodal náboženské poslání. Sám sebe nazýval v dopisech Pastýřem a své poslání také tak cítil: dovést národ k vlastní státnosti a zajistit mu místo v dějinách. Inspiroval se Herderovou ideou humanity a Hegelovým pojetím státu jako mravního činitele. Jenže vstup do praktické politiky ho měl poučit, že ideály nemají v politice snadný život.

Masaryk se totiž na druhé straně inspiroval u amerického pojetí prezidentského úřadu, kdy je prezident hlavou exekutivy, čili současně předsedou vlády. Karel Kramář hned v počátcích existence Československa vyzýval Masaryka, aby zůstal nad politikou a vlastně byl do jisté míry tím, čím byl panovník za Rakousko-Uherska. Jen na okraj připomínám, že když byl George Washington zvolen prvním prezidentem Spojených států, nikdo mu zpočátku neříkal pane prezidente, ale například Vaše Výsosti prezidente.

Lidé si ještě nemohli zvyknout, že v čele státu je pan prezident, kterého si volí, odvolávají a občas bohužel i zastřelí. Masaryk ovšem toužil dělat politiku z výše uvedeného důvodu, byl přesvědčen, že nikdo jiný ji dělat lépe nemůže, protože nesdílí jeho vysoké filosofické pojetí politiky. První vláda mu vyšla vstříc a když nikdo nezamýšlel napodobit americký model, vzala si za vzor model francouzský, jak se sama vyjádřila, a přidělila prezidentovi právo jmenovat členy vlád. Masaryk byl spokojen a rezolutně odmítal praxi, která platí dnes v České republice, těmito slovy: Není to u nás tak, jako na západě, aby prezident prostě označil budoucího předsedu vlády, který pak sestaví vládu.

Všimněte si, že oba dva dosavadní čeští prezidenti, Václav Havel i Václav Klaus, jakoby povědomě touží po tom, co mohl dělat Masaryk. Chtěli mluvit do složení vlád, vyjadřovali se k jednotlivým uvažovaným ministrům a oba dva namísto toho, jak jim předepisuje ústava, aby po volbách prostě podle svého uvážení jmenovali předsedu vlády, pověřovali někoho, aby se vládu pokusil sestavit. Václav Klaus ale na těchto taktických krocích možná prohrál svůj druhý prezidentský mandát.

Nejprve řekl, že nejmenuje předsedu vlády, která by se opírala o komunisty, což bylo na jednu stranu srozumitelné, ale na druhou stranu ho to přivedlo k tomu, že dvakrát za sebou pověřil sestavením vlády Mirka Topolánka, ačkoli by bylo na místě, aby pověřil někoho jiného, když v prvním pokusu nedostal Topolánek důvěru. Patrně tím značně urazil Jiřího Paroubka, který na pověření čekal, a způsobil si sám, že ČSSD ho nebude volit a hledá jiného kandidáta na úřad prezidenta.

Vraťme se však k Masarykovi. Ten si v sestavování vlád liboval. Proklepával každého ministra, dlouho se rozhodoval a když pak vládu jmenoval, každého z nich úkoloval, co a jak má v úřadě dělat. Neměl patrně valné mínění o úrovni české politiky na nižších stupních, rozuměj pod-hradních, a zvláště pak ne o poslancích parlamentu. Vytýkal jim neodbornost a stranickost. Zvláště mu vadilo to, co dnes naprosto ovládá českou politiku: mechanické dělení státní moci podle stranického klíče a rozhodnutí stranických lídrů. My si to už ani neuvědomujeme, ale mnohé strany se dnes chovají stejně jako za komunismu: do vysokých funkcí jsou dosazováni lidé, kteří pro ně nemají žádné jiné předpoklady než stranickou knížku nebo blízkost k šéfovi strany. To bylo Masarykovi zcela proti mysli.

Nakonec ale svůj boj s českým stranickým životem pomalu, ale jistě prohrával. Dohodnul se dokonce s ministerským předsedou Švehlou, že nebude svými projevy a články zasahovat proti koncepci vlády, její politice a činil tak poté jen anonymně. Václav Klaus si také po světě chce říkat co chce, ale tato jeho snaha má opačnou vývojovou linii. Za vlád premiérů Špidly a Paroubka se dostával s vládou a některými ministry, například ministrem zahraničí, poměrně často do konfliktu, protože byl například upozorňován na to, že jeho značně specifické názory na Evropskou unii česká vláda nesdílí. Situace se změnila za Topolánkovy vlády, která se k jeho názorům na Unii přiklonila a dokonce mu tiše odkývala i jeho cestu a názory na globální změny klimatu, které chce přednést v OSN.

Prezident si k tomu podle zprávy v tisku zavolal předsedu vlády, místopředsedu vlády a ministra zahraničí. I když mám pochopení proto, že kníže Schwarzenberg je povznesen nad malicherné hádky okolo klimatu, které prezident rozdmychává, přece jenom by si měl uvědomit, že je ve vládě za stranu Zelených, pro níž prezidentovy názory na změny klimatu musí být jako hlas odpůrců Galileiho. Vědecké poznání a celosvětový vědecký konsensus v určitých otázkách patří k moderní době ať se nám to líbí či nikoli.

Navíc nejde jenom o vědecký konsensus, ale také o široký mezinárodní politický konsensus právě v klíčové otázce, že za změnami klimatu stojí z jisté části právě člověk a je tedy v jeho moci, aby v té věci konal a pokoušel se o nápravu.

Masaryk se do podobných extrémních poloh nikdy nedostal, hlavně proto, že mu vždy velmi záleželo na pověsti mladé republiky a jejím mezinárodním renomé. Považoval se za velkého politika, sloužícího státu a ne svým ambicím. V polemice s Kramářem jednou hněvivě řekl, že Kramář ho chce udělat prezidentem Akademie. Kdyby tehdy věděl, že my možná budeme mít příští rok za prezidenta státu právě prezidenta Akademie!

Doba se ale změnila a touha po skutečně nadstranickém prezidentovi zesílila. Doba se změnila i ve způsobu volby prezidenta. Když bylo před volbou prezidenta v roce 1927, řekl Masaryk, že když nedostane v prvním kole potřebnou třípětinovou většinu, nenastoupí do druhého kola. Prezidentským poškrabkem nebudu, řekl. Od vzniku České republiky máme s volbami prezidenta jisté problémy, které se stále stupňují.

Václav Havel byl při své poslední volbě prezidentem zvolen jen s minimální převahou a všichni ještě pamatujeme na mnoho vyčerpávajících kol při poslední volbě prezidenta, kdy nakonec rozhodlo několik komunistických hlasů. Volba prezidenta se totiž stala výhradně stranickou záležitostí, což by ještě tolik nevadilo, protože to odpovídá našemu parlamentnímu politickému systému, ale bohužel se stala i záležitostí osobních politických animozit a řevnivostí. Dodnes je pro mnohé nepochopitelné, proč se tehdy nová vládní koalice pod vedením premiéra Špidly nemohla shodnout na volbě Miloše Zemana prezidentem.

Nikdo ze stran tehdejší koalice nechtěl za prezidenta Václava Klause, ale nikdo proti tomu nic skutečně vážného neudělal. Současná vládní koalice je na tom v otázce volby prezidenta podobně. Václava Klause za prezidenta chce opravdu jen jedna politická strana, ale ostatní nejsou schopné se dát dohromady a postavit jednoho společného kandidáta, který by pak mohl vyhrát. O tom, že by se mělo při volbě prezidenta, jako v dobách Masarykových, myslet hlavně na zájmy státu jako takového, patrně nikdo nepřemýšlí. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .