Martina Vacková: Pomalé přemýšlení v rychlých Cannes
Ve Francii nehrozí sucho, alespoň podle francouzských filmů na filmovém festivalu v Cannes. V každém z nich prší, či přímo leje. Hrdinové potom postávají u velkých oken se šálkem čaje či kávy v dlaních a s hluboce upřeným pohledem do deště přemýšlejí. Krásné. Taky bych chtěla mít Česko tak zavlažované a s možností stát u okna doma v teple a koukat ven.
Čtěte také
Na festivalu přemýšlím spíš v kině, ať venku prší či praží slunce. Poprosila mě kolegyně, ať u jednoho francouzského filmu ovládnu spánek, abych jí řekla, o čem film je. Ona na jeho první projekci klimbla a pak už se nechytala. Byl to dobrý film, nebo hloupost?
Kávu proti spánku jsem si před projekcí nedala, protože jsem pak chtěla spát aspoň v noci. U obsahově neurčitého filmu jsem tak intenzivně přemýšlela, až jsem se přistihla, že moje myšlenky krouží kolem toho, zda si k večeři koupím dva croissanty, či jen jeden. K takovým úvahám asi film vybízet neměl. Nebyl o jídle, byl o hledání a proměně identity. Nějak jsem se v tom hledání a proměnách ztratila.
Čtěte také
Když už jsme u těch francouzských filmů, neztratila jsem se u dobrého filmu Z ničeho nic. Nebo Náhle. Najednou. Z ničeho nic můžete onemocnět a změní se vám život. Nebo z ničeho nic máte nemocné rodiče a také se vám změní život.
Jasný příběh, závažná témata, japonský režisér tohoto snímku vysílá vzkaz celému světu, že potřebujeme čas na přemýšlení o naší budoucnosti. Věk i počet lidí se zvyšuje a bude třeba se o ně postarat. Jedna hrdinka filmu Mari dává druhé hrdince filmu Marii-Lou přednášku o nedostatcích moderního kapitalismu a ukazuje jí, že starší nemocní lidé stojí mimo systém a jsou tak pro současný kapitalismus nepotřební. Drsné.
Zastavit a přemýšlet
Mě v Cannes zaujal se zvláštním pocitem jiný obrázek, plný paradoxů – proudy akreditovaných lidí směřují každé ráno po ulicích ze všech stran dolů k pobřeží do festivalového paláce na první projekce.
Čtěte také
Stahují se tam rychle jak krysy za Krysařem a mezi nimi pomalu kráčí po ulici starý muž; ve starém saku, se starými deskami ve starých rukách, asi někam do své kanceláře nebo do ranní kavárny úřadovat. Občas se zastaví a odpočívá. Všichni ti lidé okolo něj ocejchovaní festivalovou kartičkou na krku ho předbíhají a nikdo ho vlastně nevidí.
Já se zastavím, otáčím se a sleduju ho, vypadá úplně nepatřičně v tomto zrychleném uličním ruchu, jako by nepatřil do této chvíle, do této doby, do hysterických festivalových dnů v Cannes 21. století, ale do některého ze starých festivalových filmů, v němž se ještě chodilo pomalu a kde se nepotřeboval čas na zastavení a přemýšlení o budoucnosti.
Pozoruju ho jako film, který se občas zadrhne, ale setrvačnost proudících lidí okolo ho stále drží pohromadě. Sama jakoby vkročím do jeho zpomaleného filmového pásu, stojím tam jen já a on, a pak se otočím a směrem k paláci zas naberu tempo, abych konzumovala další várku filmů o tom, jak se máme zastavit a přemýšlet.
Autorka je editorka Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
