Martin Sýkora: Den, kdy se český národ probudil

Akci, kterou započali studenti, a dokončil celý národ. Tak já vidím 17. listopadu 1989. Pro mě, mnoho mých vrstevníků a mnoho dalších lidí jeden z nejdůležitějších milníků novodobých českých dějin.

Mnozí dnes říkají, že mladí si neváží svobody, že je nezajímá minulost, že jim to je jedno. Není to pravda, mladí poslouchají, poslouchají vše, co jim jsou starší ročníky ochotni říct a vyvozují z toho závěry.

Jsou tady sice tací, kteří věří, že za komunistického režimu bylo líp, ale jak to mohou vědět? To jim pouze bylo napovídáno a oni si nedokázali utvořit vlastní názor.

Čtěte také

Sám jsem se účastnil se svými spolužáky projektu Jeden svět na školách, kde studenti základních a středních škol zaznamenávají a zpracovávají příběhy těch, které režim neprávem odsoudil, a nejen to.

Jedním takovým je můj dědeček, který si v uranovém lágru odseděl a odpracoval 9 let svého života. Z jeho vyprávění, ale i z vyprávění mnoho dalších si my, mladá generace, můžeme udělat obrázek, jak strana přemýšlela a co bylo jejím hlavním cílem – vytvořit stádo věrných oveček, které si nechají vše líbit a nepřemýšlejí o tom, proč nesmí otevřeně mluvit nahlas proti režimu, proč mají zakázáno šířit své vlastní názory, proč nesmí věřit ve svého Boha.

Listopad 1989 v Praze|foto: Dušan Bouška

Toto vše se mladí dozvědí od pamětníků režimu. Ne z učebnic, mnohdy ani ne od učitelů, ale od lidí, kterým byla nespravedlivě omezena svoboda. A tito lidé neříkají své příběhy a zkušenosti se záští, ba naopak, dávno už odpustili, dávno už nežijí v minulosti, ale radují se z přítomnosti a jsou vděční za svobodu, kterou jim dal právě 17. listopad.

A my, mladší, tak přebíráme břemeno zodpovědnosti národa vyprávět dál, co se dělo našim rodičům a prarodičům, aby stejné zlo nemohlo postihnout generace budoucí.

Martin Sýkora je studentem Gymnázium Dašická, Pardubice.