Martin Ježek: Kosovo: Nezávislosti se nenajíš

Odpověděl jsem, že lidé tam jsou docela hodní, tedy dokud nezačnete rozdmýchávat politické diskuse. A že ze všeho nejvíc se asi místní – ať už Srbové nebo Albánci – budou divit, co to dotyčného napadá, jezdit zrovna do Kosova. Proč necestuje do nějaké hezčí země?

Pravda je, že pozoruhodný je už prostý fakt, že se o cestě do Kosova vůbec dá uvažovat – a že ta cesta stojí za to. Můžete vidět pravoslavné kláštery, které jsou na seznamu UNESCO, památný Prizren, kde osmanské dědictví stojí vedle srbského, pak se dá vyjet ke kopcům zvaným Šar Planina, kam pronikají už i úvahy o vyznačení cest nebo znovuzprovoznění lanovky.

Pohladit si tam musíte šarplaninského ovčáka, který se stále ještě oficiálně jmenuje jugoslávský. A zajímavostí jsou i vojáci mezinárodních sil, střežící mnohé památky a všudypřítomné pomníky Kosovské osvobozenecké armády.

Zapomenout byste asi neměli ani na ošklivé hlavní město Prištinu a na ještě ošklivější rozdělenou Kosovskou Mitrovici. Zrovna tam se sice můžete připlést k nějakému incidentu, ale jinak si Kosovo dávno žije poměrně klidným životem.

Města jsou plná kaváren, kde dělají maličkaté, velmi silné espresso a mají neuvěřitelně pomalou obsluhu. Je tam plno hotelů, v nichž se perou peníze a někdy také ubytovávají hosté. Spousta benzinových pump, jejichž majitelé taktéž perou peníze a vedle toho prodávají benzín.

Silnice tu zbyly z dob Jugoslávie, ale Kosované se s nimi snaží něco dělat a pustili se i do vybudování dálnice. Napříč Kosovem vládne všudypřítomný nepořádek. Pro zkušeného cestovatele však nějaká hořící popelnice, poletující igelitové sáčky a válející se odpadky asi nebudou tak „traumatizující“, aby si výlet neužil.

Zkrátka Kosovo za těch 11 let, před nimiž tam skončila válka, začalo žít normálně, je to zkrátka zaostalá a ošklivá země na periferii Evropy, ozdobená několika perlami středověké architektury a horskou přírodou.

Všímavý cestovatel ale nepřehlédne ještě další detaily. Všimnete si jich například, když si budete chtít dát kafe v srbských enklávách – z těch větších jmenujme města Gračanica nebo Štrpce, kam vás může zavát právě touha po shlédnutí památek a přírody. Budete chtít zaplatit eury, která jsou oficiálním kosovským platidlem.

Vrchní je od vás jako cizince jistě bez problémů přijme, ale bude se omlouvat, že vrátí v srbských dinárech. V jeho kasírce skutečně dináry převládají, stejně jako ve veškerém platebním styku mezi Srby v Kosovu.

Když se trochu zapovídáte s místními, zjistíte, že třeba město Štrpce má momentálně dvě samosprávy, jednu volenou v srbských volbách a druhou v kosovských. Město zažilo i scénu, kdy se elektrodistribuce Srbska a Kosova hádaly o klíče od zdejší trafostanice a tento spor nakonec museli řešit vojáci mezinárodních mírových sil.

Poučná je též návštěva Kosovské Mitrovice, která je jinak pro klasický turismus a sightseeing mimořádně nevhodná. Stačí se postavit na křižovatku nedaleko jednoho z mostů přes řeku Ibar, dát si kávu, sednout si s ní před lokál a pozorovat, co se děje. Mezi mostem a křižovatkou je bílá budka, ve které sídlí policisté.

Zastavují hlavně nákladní auta a pak mikrobusy. Většinou rutina. Řidiči otevřou kufr, ukážou doklady a jedou dál. Jenže ne moc daleko. Hned za křižovatkou řidič zastaví, vystoupí a začne odšroubovávat poznávací značky. Měl tam oficiální kosovské a dál pokračuje úplně bez nich. Je to totiž mikrobus jedoucí z enkláv na jihu Kosova, který míří do srbské části Kosovské Mitrovice.

Od řeky Ibaru na sever si však jako v Kosovu nepřipadáte. Všechno je tu napsáno srbsky, srbsky se mluví, platí se dináry a albánské noviny tu nelze koupit. Kosovské poznávací značky byste tu nenašli na jediném autě. Na té křižovatce jste doslova a do písmene na hranici, jen ji nikdo ještě nevyznačil.

Situace v terénu teprve ukazuje, co je Kosovo za stát a kolik problémů se tu musí řešit. Nezávislost je sice vyhlášena, mezinárodní justice se usnesla, že to není v rozporu s mezinárodním právem, ale co je to všechno platné, když přijedete na jednu neoznačenou křižovatku a musíte přešroubovat poznávací značku. A to je jen špička ledovce. V Kosovu se už nestřílí, ale žije se tam komplikovaně - a hned tak se to nezmění.

Autor je balkanolog, redaktor ČRo 2 - Praha