Martin Ježek: Chcete kouřit? Jděte ven…

Na konflikt v linii kuřák-nekuřák je ovšem zaděláno v okamžiku, kdy si v restauraci dám něco k jídlu a někdo mi začne bánit přímo pod nos. To už se samozřejmě ohradím - a někteří kuřáci reagují velmi podrážděně. Nebo mi taky vadí, když v hospodě táhne a něčí kouř jde rovnou na mě.

Párkrát jsem zažil scénku, kdy mi dotyčný kuřák začal důrazně vysvětlovat, že kouření je jeho základní lidské právo a já jsem ten, kdo se má klidit. V ústavě ovšem právo kouřit zakotveno není a pravdu mám samozřejmě já: kuřák potenciálně obtěžuje ostatní, a nikoli ten, komu cigareta vadí.

Vzpomínám si i na jeden skutečně delikátní konflikt, který zdaleka přesáhl hranice tématu Nikotin. Kdysi jsem pracoval v domácí redakci jedněch novin. V malé kanceláři jsme byli čtyři, z toho dva řetězoví kuřáci, tedy „kuřáci bez zapalovače“. Ti si novou cigaretu připalují od té, která dohořívá. Takže to máme nějakých 60 cigaret denně? Možná i mnohem víc. Pro mě nezbyla nekuřácká kancelář, a tak jsem v zasmraděném prostoru seděl permanentně.

Nejen, že se v kanclíku nedalo dýchat nebo tam bylo naopak nepřetržitě otevřené okno, což bylo v zimě nesnesitelné, ale asi nejvíc mi vadily nevysypané páchnoucí popelníky. Na ty hromady vajglů a popela jsem měl spadeno, ty jsem bytostně nenáviděl. A tak jsem jednoho krásného dne jeden z popelníků vyhodil. Jenomže se to stalo ve velmi nevhodný okamžik.

Udělal jsem to ve chvíli, kdy moje kolegyně-kuřačka odcházela z redakce do jiného zaměstnání. Osobně jsem proti ní vůbec nic neměl, jen jsem shodou okolností hodil popelník do odpadkového koše ve stejné chvíli, kdy přišla zpráva o jejím odchodu.

Ten popelník si už mnoho týdnů říkal o likvidaci, byl hnusný, oprýskaný a ošoupaný, špinavý. Jenže se ukázalo, že to byl její osobní majetek – a problém najednou nabyl netušených rozměrů, výčitky vůči mně byly velmi důrazné.

Kouření se tedy dokáže postarat o mnohá nedorozumění. Možná i to je o důvod víc, proč se nepouštět myšlenky zákazat kouření v restauracích, na nádražích a na zastávkách autobusů. Kuřáci se neurazí, ale jistě budou souhlasit s tvrzením, že jsou velmi flexibilní. V Evropě už je spousta zemí, které kouření zcela zakázaly.

To si sednete například, jako já, v Lublani do hospody. Venku je minus deset stupňů, plné město lidí, ale v restauraci jste sami. Všichni totiž sedí venku v předzahrádce zabaleni v péřových bundách, v jedné ruce mají přimrzlý půllitr a k druhé cigaretu.

Hostinský byl ke kuřákům milostiv, a tak ven instaloval plynové zářiče, které člověka alespoň trochu zahřejí. Přišlo mi to správné: ať si kouří, kdo chce a jak chce, ale ať s tím jde někam, kde nebude otravovat, třeba na mráz.

I Český rozhlas má od minulého týdne o jednu kuřárnu méně, je čerstvě vystěhovaná a zamčená. Trochu mi bylo líto kolegů, kteří s krabičkou a zapalovačem v ruce bezradně brali za kliku té vybydlené studené místnosti, i oni teď musí ven. Ale dá se ta věc řeší nějak polovičatě?

Kouřící části obyvatelstva samozřejmě nevyhlašuju válku, i když to tak možná někomu připadá. Jen by se mi líbilo, kdyby si restauratéři, podnikatelé a další lidé, kteří rozhodují, jestli se v jejich prostorách bude či nebude kouřit, dodali odvahy. Kuřáci se cigarety nevzdají, i když budou muset na chvíli za dveře. Nekuřák ovšem bude mít podnik naplněný dýmem podvědomě na indexu. A snadno se může stát, že příště raději půjde jinam.

Autor je balkanolog, redaktor ČRo 2 - Praha