Martin Horálek: Zemřel papež Benedikt XVI. Přirozený řád a morálku považoval za základ
Když se v poslední den roku 2022 završila životní pouť Josepha Ratzingera, emeritního papeže Benedikta XVI., symbolicky se tím uzavřela i jedna etapa života církve. Možná vám podobné tvrzení bude připadat nadnesené. Ale o nadsázku se nejedná. Nejdříve mi dovolte drobný historický exkurz a příběh dvou mužů.
V letech 1962 až 1965 proběhla uvnitř katolické církve překvapivá, ale o to razantnější revitalizace. Koncil, který vešel do dějin pod označením Druhý vatikánský, otevřel církev světu. A to jak po formální stránce, tak i co do témat, kterými se tato globální náboženská organizace začala zabývat.
Tehdejší šestatřicátník, profesor teologie na univerzitě v Münsteru, Joseph Ratzinger se stal jednou z intelektuálních hvězd tohoto koncilu. A to navzdory tomu, že zde působil pouze v roli poradce jednoho z biskupů. Počítali ho do tzv. reformního křídla.
Přispělo k tomu i to, že jako vědec získal věhlas díky článkům v reformním teologickém časopise Concilium. Své příspěvky zde zveřejňovali i další nadějní teologové své doby, včetně Švýcara Hanse Künga, který se stal další výraznou intelektuální osobností koncilu.
Kariéry obou profesorů se protnuly na univerzitě v Tübingenu. Zde prožili krizové okamžiky během masových protestů studentů v roce 1968. Každý si však z této zkušenosti vyvodil rozdílné závěry.
Síla, která inspirovala
Revolta proti zavedeným autoritám, příklon k liberálnímu pojetí života, včetně volných sexuálních vztahů a zesměšnění morálky středních vrstev, to vše s Ratzingerem hluboce otřáslo. Zatímco Küng setrval na svých reformních pozicích, myšlení pozdějšího papeže Benedikta XVI. se vydalo takřka opačným směrem.
Od této chvíle bude považovat za největšího nepřítele relativismus ve všech jeho podobách. Proti liberalismu, který už nepočítá s transcendentnem, postaví řád a morálku katolické církve. V moderní společnosti, která je nesena vírou v takřka neomezené možnosti vědeckého pokroku, se nebojí argumentovat, proč je rozumné věřit v Boha. Proti modernistickým trendům teologie staví své encyklopedické znalosti dějin církve. Z těch pak systematicky dovozuje nutnost neměnných principů a zásad, se kterými by mnozí tak rádi pohnuli.
Cesty obou našich hrdinů se nakonec rozdělily nejen intelektuálně, ale také reálně. Zatímco Küng zůstal věrný akademické sféře, Ratzinger se stal v roce 1977 arcibiskupem a ještě téhož roku ho Pavel VI. jmenoval kardinálem. Jen o čtyři léta později ho papež Jan Pavel II. jmenoval do čela nejvlivnějšího vatikánského úřadu – Kongregace pro nauku víry. Mimochodem té samé kongregace, která v roce 1980 zakázala Küngovi vyučovat katolickou teologii. Ratzinger ji vedl téměř čtvrt století a vysloužil si tu přezdívku „Boží rotvajler“.
Zmíněný mikropříběh je důležitý pro pochopení pontifikátu Josepha Ratzingera jakožto Benedikta XVI. Ani jako papež nezapomněl na svou tübingenskou zkušenost. Se stejnou zarputilostí nabízel postmodernímu světu svou alternativní vizi. Vybízel k neustálému promýšlení nového politického systému pokoje a spravedlnosti. Přirozený řád a morálku přitom považoval za základ, kterému křesťanská víra dodává hlubší rozměr.
Jak zmiňuje historik Jaroslav Šebek ve své knize Papežové moderního věku, politologové nazvali jeho snahy „mírnou silou“. Silou, která stavěla na etických principech a hodnotovém systému židokřesťanské kultury. Silou, která měla svůj jediný, ale o to vydatnější zdroj v pevné a neutuchající víře v křesťanského Boha. Silou, která mohla některé provokovat. Jiné ale inspirovala. Silou, díky které se Benedikt XVI., i přes svou plachou povahu, stal idolem mnohých.
Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
