Martin Horálek: Ekumenismus z nutnosti

23. leden 2022

„Vysaďte dva lidi na opuštěném ostrově. Ručím vám za to, že do roka tam vzniknou dvě politické strany a tři církve.“ Právě tato oblíbená průpovídka jednoho mého přítele se mi vybavila v souvislosti s týdnem modliteb za jednotu křesťanů, který každoročně probíhá na konci ledna.

Církve a náboženské skupiny se štěpily odpradávna. Pro náš středoevropský kulturní okruh bylo důležité dvojí dělení. To první proběhlo v polovině 11. století, kdy se vyprofilovala dvě nábožensko-mocenská centra. Kolem římského biskupa (neboli papeže) se zformovala západní církev, kolem cařihradského patriarchy církev východní. V současnosti je známe pod označením církev katolická a pravoslavná.

Čtěte také

Další řetězová štěpná reakce proběhla v 16. století v katolické církvi. Katalyzátorem se staly silné osobnosti tehdejšího teologického světa, jakými byli Zwingli, Luther nebo Kalvín. Pod jejich ideovým vedením se od katolické církve odštěpil proud, který dnes souhrnně označujeme jako církve protestantské. V rámci stručného, a proto i silně zjednodušeného, exkurzu je ještě třeba dodat, že se všechny tyto denominační turbulence pojily se silnými společenskými otřesy a nezřídka byly doprovázeny násilnostmi a krvavými válkami.

Křesťan jako ohrožený druh

Ve výsledku se tak dnes křesťané dělí na mnoho různých církví a náboženských společností. V rámci ekumenismu spolu už dnes dokážou komunikovat, nebo se dokonce společně modlit. Jejich úplnému znovusjednocení však brání řada praktických a často i věroučných překážek. Ostatně plamenné debaty kolem obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze odkryly, kolik historických křivd a nezhojených ran ještě v soužití tuzemských křesťanů přetrvává.

Čtěte také

Také v konfrontaci s nedávno zveřejněnými výsledky sčítání obyvatel se zmíněné historické reminiscence zdají být poněkud malicherné. Všechny tradiční církve v Česku přichází o své členy takovým tempem, že z toho musí jít jejich vedení hlava kolem. A určitě to není způsobeno jen komunistickou diktaturou, pod kterou křesťané trpěli. Vždyť zatímco v roce 1991 se k některé z tuzemských církví hlásilo přes 4,5 milionu obyvatel, vloni to bylo už jen něco přes milion. Největší úbytek zaznamenala římskokatolická církev, která za uplynulých 30 let přišla o 3 miliony svých oveček! Kdyby podobný propad zaznamenala komerční firma nebo sekulární organizace, už dávno by fungovala v režimu, kterému se příznačně říká krizový management.

Zdá se mi proto, že minimálně tuzemské církve v následujících letech čeká jakýsi „ekumenismus z nutnosti“. Pokud se chtějí pokusit o znovuzískání důvěry a respektu většinové společnosti, budou muset postupovat společně. I tak je čeká úkol nesnadný. Jak data dokládají, současný člověk se už o církve nezajímá, protože je ve svém životě k ničemu nepotřebuje. Přesvědčit alespoň část lidí o opaku je možná jedna z největších výzev, před kterými církve u nás kdy stály.       

Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize

autor: Martin Horálek
Spustit audio

Související