Martin Horálek: Česko-vatikánská smlouva bez emocí
Před několika dny podepsal premiér Petr Fiala společně se státním sekretářem Svatého stolce Pietrem Parolinem mezistátní smlouvu. Nevzbudilo to žádnou mimořádnou pozornost. Jaký to rozdíl oproti roku 2002, kdy česko-vatikánskou smlouvu podepisoval tehdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda a papežský nuncius Josef Erwin Ender.
Smlouva se tehdy stala předmětem politického zápasu, který nakonec vyústil v mezinárodní faux pas. To když smlouvu odmítla Poslanecká sněmovna a de facto ji tak smetla ze stolu.
Čtěte také
Nebylo to poprvé. Jistou míru napětí ve vztazích s Vatikánem jako by měla tato republika v genech. Už po svém vzniku v roce 1918 bylo Československo dlouhou dobu jediným evropským státem, který neměl vztahy s Vatikánem smluvně upraveny.
Neuralgickým bodem se pak staly oslavy Husova výročí v roce 1925. Během nich se prezident Masaryk rozhodl na Hradě vyvěsit namísto státní vlajky husitský prapor. To už bylo na Vatikán moc. Označil to za provokaci a stáhl svého velvyslance z Prahy. Urovnat diplomatickou roztržku se podařilo až po dvou letech.
Čtěte také
Především díky úsilí tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše byl dojednán tak zvaný modus vivendi, který vstoupil v platnost v únoru roku 1928. Československá vláda si tehdy prosadila třeba právo vyjadřovat se ke jmenování nových biskupů nebo povinnou přísahu republice pro církevní hodnostáře.
Střízlivá atmosféra
To současná česko-vatikánská smlouva oproti tomu neobsahuje nic, co by již nebylo ukotveno v našich zákonech. Že kněz může uzavírat sňatky nebo být jako kaplan součástí ozbrojených složek státu, nejspíš nikoho nezarazí. Stejně jako už dnes pokládáme za samozřejmost, že církve provozují školy nebo nemocnice.
Dokonce ani církevní restituce, které na začátku provázelo tolik emocí a zášti, nakonec nezpůsobily žádné větší otřesy.
Čtěte také
Dnešní střízlivá a věcná atmosféra v souvislosti s česko-vatikánskou smlouvou ukazuje, kam jsme se za uplynulých 20 let posunuli. Církve a jejich organizace jsou pokládány za běžnou součást ekonomiky a společenského života. Nejsou zatlačeny do svých svatostánků. Mohou dělat to, co umí a co je jim vlastní. Profitovat z toho nakonec mohou všichni.
Autor je dramaturgem náboženské redakce České televize
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
