Martin Ehl: Východní blok už není, co býval

Právě touto institucí zorganizovaný projekt loni před Vánocemi zaujal moji pozornost, když v novinářsky naprosto šíleném čase lidé ze sofijského institutu spolu s kolegy s pražského institutu Europeum představovali studii s krkolomným názvem "Not Your Grandfather's Eastern Bloc". To bychom mohli přeložit jako "To už není východní blok vašeho dědy".

Za tímto pýtickým názvem se skrývá studie vesměs mladých a ještě mladších autorů, kteří studovali a popsali chování deseti nových postkomunistických členských států v Evropské unii jako politických aktérů. Hlavní komparativní text sepsal Bulhar Marin Lessenski. Ten také vydali tiskem, studie k jednotlivým zemím je možné najít jen na webu.

Nestává se často, aby se někdo v souvislosti s popisem politiky v Evropské unii pokoušel o humor. Ve studii o východním bloku, který už vnukové vnímají opravdu jinak než dědové, je ale pár momentů, kdy se čtenáři vyloudí na tváři i úsměv - což sice nepřiláká masy, ale působí to ve srovnání s nudou bruselských dokumentů svěže.

Jak tedy vidí vnukové region svých dědů, kteří budovali a pak bourali komunismus? V mnoha případech je jasná hranice mezi novými a starými členskými zeměmi: jádro je v postkomunismu bráno jako zdroj zelené energie; vyjma Varšavy - ale vlastně i tam - panuje obava z velkých členských států; liberální ekonomická politika je lepší než státní dirigismus, což ale odráží fakt, že studie byla dokončena před dopadem krize; pohled na východ je plný obav z Ruska i nadějí, že státy jako Ukrajina či Bělorusko vytvoří nárazníkovou zónu. Jsou ale i rozdíly: Estonsko snad jako jediné (s dlouhodobou podporu Litvy) brojí proti masívním zemědělským dotacím.

Všechna čest analytikům, z nichž řada působí právě v unijních institucích nebo přidružených mozkových trustech, že se pokusili podívat na unijní členství čerstvým okem. Nicméně i citovaná zpráva zůstala v zajetí unijních politik, tedy ve chlívečkách, do nichž hemžení mezi Portugalskem a Finskem nacpali bruselští byrokraté.

Život je o něco košatější. Jak by tedy vlastně vypadalo rozšířené srovnání vnuků a dědečků? O co vnuci přišli a co získali?

Svoboda pohybu je asi nejotřepanější příklad, který stále fascinuje ty, jichž se netýká. Zkuste se zeptat Srbů, kterým unie zrušila schengenská víza loni v polovině prosince...

Svoboda podnikání. Předloni mi známí z pražského Proseka vyprávěli, jak si z Polska od jedné firmy poněkud dobrodružně objednávali nábytek do dětského pokoje a jak polská firma neváhala kvůli jejich objednávce vyslat svoji posádku autem na osm set kilometrů dlouhou cestu. Dneska už má zmíněná firma v Česku dvě své prodejny.

Angličtina. Dědečkové v našem prostoru mluvili spíš německy nebo rusky. Třeba čeští a lotyšští diplomaté spolu jednají anglicky, stejně jako studenti na mezinárodních letních školách.

Války. Naši dědečkové byli branci, kteří rukovali do válek bojovaných zhusta mezi sousedními státy. Nejenže se armády profesionalizovaly, ale válka jako způsob řešení sporu byla v Evropě prakticky vyloučena. Polský prezident Lech Kaczyński mi to v nedávném rozhovoru popsal takto: "Princip solidarity zvítězil nad principem konkurence."

A když už jsme u solidarity, tak ještě jedna věc by naše dědy mohla fascinovat: eurodotace. Nikoli jen jako zdroj, který rozkrádají mafie propojené s politiky, ale především jako nástroj modernizace, o kterém si jim ani nesnilo, protože jim Stalin nedovolil využít poválečného Marshallova plánu.

Ale není vše růžové. Oba mí dědové, kteří svá formativní mladá léta prožili za prezidentů Masaryka a Beneše a už dlouho nejsou mezi námi, by určitě postrádali pozitivní vlastenectví, národní hrdost, která se tak trochu rozplývá spolu s volným pohybem zboží, lidí a idejí. Ztratil se pocit odpovědnosti za věci veřejné. Chyběli by jim politici, schopní vést v časech dobrých i zlých, schopní nabídnout alternativní programy a obhájit je. Dnešní politici by jim víc připomněli na jedné straně byrokraty, na straně druhé oportunisty, kteří se jen vezou s dobou. Těžko měřit, jak se na tomto úpadku podepsala Evropská unie, ale její byrokratická image tomu rozhodně nepomáhá.

Ano, východní blok už není co býval. Ale až příště potkám Asju, svoji kamarádku ze Sofie, která vede tamní kancelář Sorosovy nadace a organizovala práci kolem výše zmíněné studie, budu ji muset vnuknout pár čerstvých nápadů na druhý díl. A začnu otázkou, kterou mi nedávno položila čtyřletá dcera: "Tati, to komunisti vyhubili dinosaury?" Její pradědové by se opravdu divili.

Autor je redaktor Hospodářských novin