Martin Ehl: Tchaj-wan aneb s Velkým bratrem za zády

00889901.jpeg

Tchaj-wan je malá země, která žije ve stínu velké, nechce být spojovaná s jejím režimem, ale zároveň bez ní nemůže být. Tchaj-wan je ekonomicky čím dál závislejší na Číně a jejím domácím trhu, ale zároveň vede při s Pekingem o to, zda je, nebo není samostatný stát. Týdenní pobyt na tomto ostrově mě dovedl k závěru, že malý stát žijící vedle velkého se ze všeho nejvíc musí řídit onou otřepanou frází, že láska je cit, který se nejvíce blíží nenávisti.

I když to srovnání může skřípat, tak podobně je na tom několik dalších států na světě, třeba Izrael. Ten se svými arabskými sousedy musí vyjít, musí s nimi obchodovat, čerpat od nich vodu, ale zároveň jim musí - za pomoci velkého bratra v Americe - neustále něčím hrozit, aby je odstrašil od různých nápadů na vymazání z mapy.

Zrovna tak Tchaj-wan. Napětí v úžině mezi ostrovem a pevninou různě kolísá, ale Tchajwanci spoléhají na svého amerického spojence, že je nenechá ve štychu a vesele s pevninskou Čínou obchodují. Navíc od loňska, kdy byl do úřadu zvolen nový prezident, otevírají čínským turistům i ostrov.

Místní byznysmeni otevřeně přiznávají, že po dramatickém poklesu vývozu, na němž je Tchaj-wan závislý, v první polovině letošního roku, zachraňují jejich ekonomiku objednávky z Číny, jejíž trh není mobilními telefony, laptopy nebo elektronickými hračkami ještě ani náhodou nasycen. Zároveň se většina Tchajwanců nad Číňany šklebí: jsou příliš hluční, neumějí se chovat, málo nakupují a vůbec, pro některé je to jen chudý nevychovaný komunistický póvl.

Hlídači v Národním imperiálním muzeu v tchajwanské Taj-peji varovně zvedají cedulky s namalovaným ukazováčkem přes ústa, kdykoli někdo z pevninských zvedne jen trochu hlas. "Tohle už není ani muzeum, ale nákupní centrum," povzdechla si naše průvodkyně, když se přes naši dvojici zahraničních novinářů přehnala asi třicetičlenná skupina pevninských Číňanů. A když kousek vedle začala jakási paní doslova řvát do mobilního telefonu, průvodkyně se nám hluboce omlouvala. "To víte, to jsou ti z pevniny."

Velký bratr, to je opravdu problém. Ve střední Evropě to známe dobře s Ruskem, které politicky nesnášíme, lidsky jsme schopni ještě tak tolerovat Čechova a Nabokova, ale ekonomicky bychom bez Ruska a jeho surovin asi těžko dýchali. A když se k tomu ještě přidá fakt, že obyvatelé těch menších zemí jsou na tom díky své tvrdé práci i díky podpoře vzdálenějších spojenců lépe - což je přesně případ Izraele a Tchaj-wanu - tak je potom zaděláno na pěkný problém.

V případě Tchajwanu na to, že politická jednání se s Pekingem sice oficiálně nevedou, ale v ekonomice je ostrov krok za krokem pod stále větším čínským vlivem. Na pevnině už například žije kolem miliónu Tchajwanců, kteří tam pracují nebo studují, zatímco Tchajwan si přistěhovalectví ostře hlídá a právě kvůli "těm z pevniny" úřady v podstatě nikoho do země nepouštějí. Dovážejí jen levnou pracovní sílu z jiných asijských zemí. Tito pracovníci mají jasně na tři roky omezené kontrakty a potom zase na shledanou.

Do Číny míří čtyřicet procent tchajwanského vývozu a jen málokoho může utěšit, že polovina míří po přepracování - nejčastěji ve formě elektroniky - na jiné trhy, hlavně do Spojených států.

Vztah k Číně také hluboce rozděluje tchajwanskou politiku. Zatímco podle průzkumů si většina Tchaj-wanců přeje zachování statu quo, čili existence jakéhosi fakticky nezávislého státu, který ale nemá všechny atributy samostatnosti, tak politici se hádají o tom, jak blízko v politické rovině si mohou vůči Číně dovolit zajít. Peking totiž zná jen jednu politiku: sjednocení podle vzoru Hongkongu, čili podřízení se politice komunistické strany při zachování kapitalismu v ekonomice. Na to se Tchajwanci dívají podobně skrz prsty jako na nevychované pevninské turisty.

V každodenním životě s velkým bratrem za zády se ovšem obyvatelé ostrova nenechávají vykolejit. Užívají si svého skvělého jídla a všemožných elektronických hračiček, které v sobě většinou obsahují právě výsledek bádání a tvrdé práce tchajwanských vědců i dělníků. Na rozdíl od těch pevninských mají sebevědomí podepřené svobodou projevu, podnikání a rozhodování.

Člověka až mrazí, když vidí Tchaj-wan, kam by se až mohla dostat Čína, kdyby občanská válka před šedesáti lety dopadla obráceně a na Tchaj-wanu nemusela zdecimovaná Čankajškova armáda budovat od nuly nový stát. I když možná právě ten drsný start je základem dnešního úspěchu Tchaj-wanu a Tchajwanců, který jejich ekonomiku řadí na osmnácté místo ve světě.

Autor je redaktor Hospodářských novin