Martin Ehl: Ďáblovo dílo?

Ale nejsem si úplně jistý, jestli se pokrok dá v tomto směru zastavit. Zřejmě budu ještě před svou čtyřicítkou zařazen mezi pomalu mizející druh člověka, který miluje papírové noviny, i když si po jejich důkladném přečtení musí jít umýt ruce. A pokud jde o moderní technologie, i tam jsem konzervativní. Mám raději přístroje s pevnou klávesnicí, nikoli něco, co je tenké, lesklé, klouže to a nikdy nevíte, co to udělá, když se toho dotknete.

Nicméně jsou i místa a situace, kdy člověk musí moderní informační technologie ocenit, protože naprosto mění pozici těch, kteří je využívají. Dlouhodobě sleduji dění na Kubě. Protože mi kubánská ambasáda několikrát zamítla vízum, tak jsem odkázaný na zdroje takříkajíc zvenčí. S rozvojem blogů a díky statečnosti těch, kteří na ně píšou a vytvářejí tak vlastně nezávislou kubánskou žurnalistiku, mám situaci ulehčenou.

Plnou sílu, jakou moderní technologie mohou přinést, jsem si uvědomil, když jsem nedávno četl o stávkách v čínských továrnách vyrábějících třeba právě výrobky firmy Apple. Před pár měsící jsem byl v Číně a kromě jiného jsem se zajímal o rozvoj tamního internetu a možnosti jeho kontroly, k čemuž má čínská vláda spoustu kvalitních lidí a softwaru.

Čína má něco pod čtyřista miliónů uživatelů internetu, sedmdesát procent z nich má internet v mobilu. Jen blogerů je kolem sta miliónů, většinou probírají různé nesmysly. Hvězdou mezi nimi je jistý profesor z Nankingu, který navrhl výměnu manželek a vzbudil tak nebývalý webový rozruch. V aglomeracích jako je Šanghaj nebo Peking dojíždějí lidé za prací dlouhé hodiny, takže krátit si čas surfováním je celkem běžné.

Jenže stávkující dělníci udělali něco, s čím čínští cenzoři počítali spíš v černých snech, než že by se na něco takového připravovali. Prostě a jednoduše stávky, které neměly posvěcení oficiálních odborů, zorganizovali právě pomocí mobilního internetu. A navíc o nich mohli informovat minimálně tu zhruba čtvrtinu Číňanů, která má přístup k internetu. Mimo Čínu se informace dostávaly pomalu a se zpožděním, ale dostaly.

Nastalo něco, čeho se čínská vláda dlouho obává: lidé se začali sami organizovat. Od dob polské Solidarity se nezávislá organizace dělníků diktátorským režimům, které se za státy dělníků vydávají, jeví jako krajně nebezpečná.

Čínský premiér musel vyrazit uklidňovat dělníky z venkova, některé továrny pod tlakem stávek zvedly mzdu. Můžete zavřít jednotlivé vůdce, ale nemůžete zavřít třeba továrnu vyrábějící ony sofistikované výrobky, které tak milují hračičkové ve Spojených státech a v Evropě. To by byla ostuda v pravdě globální.

O nezávislém reportování pomocí malých mobilů a sociálních sítí se mohli přesvědčit třeba loni v Íránu, kde se svět o brutálním rozehnání demonstrantů, nespokojených se zmanipulovaným výsledkem voleb dozvěděl především ze sociálních sítí, na něž lidé dali záběry a informace ze svých mobilů.

Takže nakonec si musím vlastně povzdechnout, že do papírových novin se všechno nevejde a jde je velmi dobře cenzurovat. Ale internet je něco jiného. Jeho čínskou cenzuru obcházejí i pekingští vládní úředníci, aby se něco dozvěděli. Je to jako v románech science fiction: nezáleží na sebemodernější technologii, ale na tom, jaký člověk ji k čemu používá.

Autor je redaktor Hospodářských novin