Marné hledání středu
"Současná česká společnost je rozkolísaná a těžko hledá vnitřní orientaci. Člověk se v ní cítí neklidně a jeho psychika hodně trpí." Tak vnímá situaci 20 let po pádu komunismu pater Miloslav Fiala, známá osobnost katolické církve v Česku.
Dnešní svět je jiný, neboť změna je zákonem života. Ale kam ta změna směřuje - to je, oč tu běží! Vede k lepšímu? Nebo alespoň udržuje určitý standard? Nebo je ve hře ta nejméně sympatická varianta?
Miloslav Fiala: "Jestli se přeci jenom neznatelně, jakoby neviditelně, jaksi jde dolů, jestli se klesá..."
Po přejití dějinných zvratů a peripetií dvacátého století jsme se dočkali svobody a demokracie, ale i dvacet let po pádu komunismu se zdá, jako bychom si s ní nevěděli rady...
Miloslav Fiala: "Experimentujeme. Ale experimentujeme na úkor principů, těch masarykovských, humanitních, ale i křesťanských. Těžko hledáme vnitřní orientaci. Vytváříme řadu materiálních hodnot, které jsou samozřejmě pokrokem - moderní technologie - nicméně, ono to postrádá jaksi takový ten střed. Ten zlatý řez, jak říkali antičtí filosofové. Je to rozkolísané, člověka to stále více zneklidňuje. Současný materiální pokrok by nás měl vést k tomu, abychom se z toho samozřejmě radovali, ale přitom aby nám to přinášelo také po té duševní stránce, když už nemluvím o tom duchovnu, po té duševní stránce - určité vnitřní blaho... Ale to člověk nevidí!"
Rozkolísanost a marné hledání středu - to je podle patera Fialy typický rys naší doby, nás všech, včetně čelných představitelů společnosti, přes podnikatele, vědce, umělce a tak dále. A jak do kontextu této charakteristiky zapadají duchovní?
Miloslav Fiala: "Jako křesťané jsme postaveni mezi dva světy: mezi ten svět časný, těch časných hodnot, který, jak jsme si řekli, hledá pořád svůj smysl a své uspořádání, a mezi transcendenci, mezi nadpřirozeno. A mně se zdá, že pořád se tam neumíme pohybovat, abychom ten současný svět dokázali zklidnit, abychom mu naznačovali, že někdy stačí mávnout rukou nad některými problémy, které můžeme bagatelizovat, které nestojí za to. Ale že jsou tady určité hodnoty, určité směry, kterým bychom měli věnovat pozornost a které by nás přivedly ke kultivované společnosti, kde se nepodvádí, nekrade, kde nebují korupce, kde násilnické směry, zvláště mezi mládeží, se nemají čeho chytit... Prostě ta společnost aby byla cílevědomá, slušná, pravdivá."
Na hlas církví a jejich farářů a kazatelů společnost podle Miloslava Fialy podvědomě pořád čeká. Čeká na to, co jí církve nabídnou, i když to nedá najevo, i když církve věčně kritizuje, a nechce jim dát ani lesy, ani pole, ani statky.
