Mapa českých předsudků

Pár dní před slavnostním odhalením objektu David Černý oznámil, že celý projekt je grandiózní mystifikací, a že z těch či oněch důvodů se projektu nezúčastnilo sedmadvacet umělců z evropských států, nýbrž že podobu "Entropy", karikující svým zkratkovitým způsobem jednotlivé členské státy vymyslel sám, respektive se svými dvěma kolegy. A co s tím teď? Kdybych tu měl mluvit z úhlu pohledu establishmentu, což (doufám) po mně nikdo nemůže chtít, musel bych tvrdit, že David Černý oklamal zadavatele zakázky, tedy český stát. A to v tom, že do poslední chvíle předstíral, že jde o mezinárodní projekt, který se zdál být naplněním jednoho z motivů českého předsednictví, totiž rozproudění čilého dialogu mezi členskými státy. V projektu měly čile dialogovat nápady různých umělců, a všichni bychom o tom dialogu mohli hlubokomyslně kvokat, tak jak to děláme často nad všemi možnými "evropskými" či "globálními" tématy, aniž bychom se přitom dobrali nějakého výsledku. To by bylo - v intencích činnosti establishmentu - jistě v pořádku. Jenže, David Černý je umělec, dokonce se o něm netají, že je umělcem tzv."kontroverzním". A právě v tomto ohledu splnil Černý své zadání naprosto dokonale. Opět jednou překonal sám sebe, opět posunul o něco dál (či výše) svou vlastní ikonku nespoutaného a nespoutatelného kejklíře s motivy, vybaveného navíc záviděníhodnou invencí. Vždyť si připomeňme jen třeba jeho miminka, lezoucí po žižkovské radiověži. Ruku na srdce: je to normální? Je to běžné, aby po hrubě industriální stavbě lezla miminka? No, není. Nebo Černého zpodobení národní ikony Jana Žižky, an hrdě dřepí na koni, jehož kopyta jsou však vytrčena opačně, tedy vzhůru? Je to normální? Správně, není. A teď: vláda svěří úkol vymyslet pro období českého předsednictví Evropě právě umělci, který dokáže pravidelně vytvořit hustou pěnu u úst u lidí, kteří se dokážou pohybovat toliko uvnitř neměnných a klišovitých mantinelů konzervativního pohledu na cokoli. Jak asi to mohlo dopadnout?

Už dávno nejsou umělecká díla posuzována jen podle toho, kolik "umění" se v nich skrývá, tedy kolik toho ten který umělec skutečně "uměl", řemeslně dovedl a ve spojení s břitkým a speciálně naladěným intelektem dokázal prezentovat veřejnosti. Tyhle doby jsou pryč - umělecká díla jsou nyní více smontována z myšlenek a z příběhů, které se na ně vážou a od nich odvíjejí. V tomhle oboru, ve vymýšlení originálních nápadů s příběhem, v manipulaci s realitou, v manipulaci s divákem, v tvorbě (byť i groteskně a sebemrskačské podobě podaných) koncepcí, jakož i (nezapomeňme) v sebeprezentaci, je David Černý zkušeným mistrem.

To, že v Bruselu se mu podařilo představit Evropě toliko mapu českého předsudečného myšlení a nikoli synergickou podobu kontinentu v podání evropských výtvarníků, nemá s českým předsednictvím Evropě nic společného. Je to jen výborný marketingový tah pro mladého autora, který se může klidně odvolávat na to, že neslouží žádnému režimu - ale jen a jen umění, které je přece svobodné a neomezované nějakou cenzurou. Navíc si myslím, že vstřícně omluvný tón, který jako by zazníval z reakcí jak politiků, tak z některých mediálních výstupů není na místě. Jistě, je to kontroverzní a provokativní obraz zakrňující Evropy, ale vždyť se to také celé jmenuje Entropa... Pravda, kdybych byl bulharským diplomatem či bulharským europoslancem, asi bych musel být povinně uražený a povinně bych musel žádat omluvu. Na druhou stranu, ruku na srdce, či spíše o hodně níže - statisíce českých dětí zažilo ve svém dětství týž šok: těšily se na krásnou dovolenou s rodiči a s kamarády v Bulharsku a tam na ně nečekaly jen zlaté písečky na pláži, ale především trauma na půl života v podobě nesplachovacích tureckých záchodů, na kterých se průměrné české dítě neumělo ani (posadit)... A mimochodem - všimli jsme si, že se Davidu Černému podařilo okamžitě nastartovat mezievropský dialog? Takže, jak je to s tím splněným či nesplněným zadáním? ?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .