Máma má maso, Mareš má Šišu - ó, my se máme!

Do čítanek pak přibude kromě standardního: "Ema má maso, máma má mísu" ještě dobové: "Standa má (nebo měl) Frantu" či "Mareš má šíšu". Co zůstane je jen to. "Ó, my se máme!"

Když v neděli česká televize zveřejnila informace o tom, že existují důkazy o přátelském napojení šéfa Národního bezpečnostního úřadu Jana Mareše na osoby, figurující v jednom z velkých zločineckých komplotů moderních ději země, napadlo mě, že když už tahle zpráva nezpůsobí konec celého světa ( o ten se nejspíš postarají humor postrádající náboženští fanatici), mohlo by to alespoň indikovat začátek konce toho našeho domácího zločineckého podílnictví na chodu státu.

Ale to jsem asi hodně naivní. Šéf Národního bezpečnostního úřadu je mocný člověk. Když mocný člověk neříká celou pravdu, a to pan Mareš učinil tehdy, když zlehčoval podsvětní kontakty svého podřízeného, není něco v pořádku. Jak s jednotlivcem, tak i se systémem. Pochybuji, že kdyby srovnatelně pochybil třeba šéf americké Národní bezpečnostní agentury, bylo by ho na druhý den vidět chodit svobodně po ulici... Národní bezpečnostní úřad odpovídá za bezpečnostní prověrky všeho druhu. Jak ale má někdo uvěřit výsledkům činnosti takového úřadu, když se na světlo světa dostanou podrazy jeho vedoucích pracovníků?

Jak má potom takovému úřadu, potažmo takové vládě, potažmo takovému státu věřit kdokoli z okolního světa? Třeba lidé ze Severoatlantické aliance? Nebo z Evropské unie?

Šéf Národního bezpečnostního úřadu nejenom, že si familiérně telefonuje s jedním z aktérů kauzy tzv. "podvodných řízených konkurzů", tedy s člověkem z party kolem soudce Berky, ale nestydí se ani zkoušet ošálit veřejnost tvrzením, že jeho podřízený Vladimír Šiša, obviněný policií před dvěma týdny z braní úplatků, nemohl ohrozit důvěryhodnost úřadu, neboť prý do jeho agendy patřily na NBÚ "právníci, údržbáři, autopark, uklízečky a podobně".

Jistě, pan Mareš měl svým způsobem pravdu, zapomněl ale veřejnosti sdělit, že životní a pracovní náplň jeho podřízeného, sekčního šéfa Šiši, nebyla zahlcena toliko starostí o dostatečný počet rolí třívrstevného toaletního papíru na záchodech v NBÚ, nýbrž že měl z titulu své funkce akční rádius a konexe daleko vrstevnatější a pro stát věru citlivější.

Jinými slovy - kontakty (a to jiné, než konspirativní z hlediska výkonu služby) s podsvětními týpky jsou ohrožením bezpečnosti státu. Tečka. Z toho už jen vyplývá následující jednoduchý řetězec - jakékoli pochybení v tak vysoké funkci by mělo, vzhledem k možným dopadům jak na úřad samotný, tak na vládu, která je zadavatelem jeho práce, tak na stát, který je jeho živitelem a o jehož bezpečnost by měl dbát, znamenat okamžitou rezignaci. A ne, že - čistě teoreticky vzato, že? - bude v úřadě ještě nějaký ten den či týden zahlazovat všechny stopy a úkolovat podřízené, aby osobní škoda jeho (či jejich) úřední činnosti byla pokud možno co nejmenší.

Je to celé zahrávání si s ohněm - jak s tím domácím, neb volby jsou za rohem - tak i s tím mezinárodním. Jestli si naši odpovědní politici myslí, že mohou - s prominutím - kašlat na domácí voliče a stejně tak na zahraniční pověst republiky, tak je to špatné.

Tvrdím, že nemohou - a čím později na to přijdou, o to hůře pro stát a pro lidi v něm žijící a platící svými daněmi jejich diskutabilní službu národu.