Mám strach o duši Ameriky

Podívejme se, jak tyto obavy zdůvodnil novináři Marco Eversovi. Profesor Lifton se domnívá, že Amerika ztrácí základní kořeny, na kterých byla postavena, a kvůli kterým jí vlastní občané i cizí lidé obdivovali, jako je třeba demokracie. Myslí si, že místo symbolu demokracie se její obraz v očích některých lidí proměnil a vidí Ameriku jako tyrana. Doslova říká: Mnoho lidí nás vidí jako nejnebezpečnější mocnost jaká kdy na světě byla.

Jako důvod této proměny uvádí tak zvaný syndrom super velmoci, který ve Spojených státech vyvolal u občanů nesmyslný nárok na nezranitelnost, z kterého pak vyplývají ospravedlnění napadnout každého, o kterém se Američané domnívají, že pro ně představuje nebezpečí. A protože americká převaha je extrémní a nedá se srovnat s ničím co v historii existovalo, tak už nechce ovládat jen některá území, ale přímo historii.

Lifton tvrdí, že jádro syndromu super velmoci spočívá ve vyhlášení věčného boje o absolutní bezpečnost. Cituji, mnoho našich excesů ve válce proti teroru vyplývá z vize o nekonečné bezpečnosti, která nás opravňuje k tomu, zabít jakéhokoliv teroristu na světě. A právě na to doplatí i naše vláda. Nezranitelnost neexistuje. A to platí jak o těle, tak o duši, tak o národě a samozřejmě i o jediné super velmoci. Iluzivní boj o nezranitelnost nás nutí stále silněji a víc kontrolovat všude ve světě co se děje, což nakonec naši vládu vede k tomu, že dělí svět jen na dvě kategorie. Dobrý a zlý.

Podle tohoto psychohistorika by neměla Amerika ztratit svou supervelmocenskou pozici, jenom by svou sílu a moc měla dávat najevo s větší zdrženlivostí a rozumností. Říká, ti co přežijí a nemohou se smířit se svou zranitelností, vidí často celý svět jako zlo, jako nepřítele.

Profesor Lifton tento fenomén zkoumal na těch, co přežili nacistické lágry i na těch, co prožili Hirošimu či zajatecké tábory ve Vietnamu. Strach ze smrti všechny tyto lidi změnil a otiskl se i na duši. Jedni se proklínají, že nedokázali neštěstí zabránit. Druzí ztratí schopnost, nebo jí mají sníženou, vnímat pocity druhých. A k tomu ještě přistupuje stará lidská potřeba, dát smysl všemu, co se stalo. Přeživší si pak uměle pro sebe vytvářejí konstrukci pomocí které přikládají nějaký dodatečný význam tomu, že přežili. A tomu významu a úkolu propůjčují takovou váhu, jakou má život a smrt. To je přesně to, co se stalo prezidentu Bushovi. On našel smysl svého života ve válce s terorismem. Jedenáctým zářím Bush našel misi pro svůj život.

Cílem Bushova života je zničit všechny teroristy. Až budou do jednoho mrtví, zmizí ze světa zlo. To je samozřejmě nesmysl. Kdo chodí světem a vraždí teroristy, tedy provozuje válečnou politiku, vyvolává teror. Provokuje ho. Profesor Lifton vidí jediný recept jak bojovat s terorismem a ten je samozřejmě mnohem komplikovanější než vedení válek. Vůdčí osobnosti provozující teror izolovat a s lidem z jeho okolí navázat kontakty a to ať se jedná o osoby nebo země. Říká, my musíme jejich potřeby respektovat a nabídnout jim alternativy, abychom je i nás ochránily před tím, že budou mít sklon hledat nějaká apokalyptická řešení a připojovat se k podobným hnutím. Násilí je přitom také možné občas použít, ale jenom výjimečně a s mezinárodní podporou.

Nevydáme-li se touto komplikovanější cestou, říká dále profesor Lifton, ztratíme schopnost vcítit se do jiných a to bude začátek konce Ameriky. Obávám se, že této úvahy není dnešní administrativa schopna.