Maličký zázrak na Westerplatte

Je pravda, a to nerozporoval ani jeden z premiérů, vztahy mezi oběma zeměmi se za poslední dva roky výrazně změnily, tón se značně zklidnil, vzájemný obchod vzrostl, pryč je noční můra bojkotu polského masa na ruském trhu, pryč je polská úzkost, zda Rusové zadržovanými dodávkami plynu nechají zemi v zimě na holičkách, anebo ne.

Nebyl by to ale Vladimír Putin, kdyby nepoznamenal, že to nebyli Rusové, kteří stojí za předchozími špatnými vztahy. Měl tím nepochybně na mysli polského prezidenta Kaczyńského. Už v několika případech, naposledy v souvislosti s rusko - gruzínskou válkou, dal najevo, kde bije, pokud jde o Rusko, jeho srdce. Možná myslel i bývalého prezidenta Kwaśniewského, který jako aktivní prostředník získával sympatie Evropy pro ukrajinskou oranžovou revoluci, vyznačující se nepochybným protiruským rázem.

Přesto s návštěvou Putina v Polsku mohou být Poláci spokojeni. Možná je zamrzelo, že ani ve svém dopise, který v předvečer návštěvy do Polska poslal, ani ve svém projevu, který pronesl na Westerplatte nebyl dostatečně kritický ke stalinskému Sovětskému svazu, a že zcela zbytečně srovnával masakr polských důstojníků v Katyni s nešťastným osudem ruských zajatců, kteří se ocitli v polském zajetí v roce 1920. V Katyni byli zajatí polští důstojníci systematicky a plánovitě vražděni jen proto, že byli důstojníky, tedy představiteli polské inteligence. Neblahý osud ruských zajatců nikdo neplánoval. Naopak Polská vláda dělala vše pro to, aby nehynuli hladem či nemocemi, jenže v roce 1920 samo slabé a vyhladovělé Polsko toho v tomto ohledu mnoho nezmohlo.

Co ale na setkání můžeme shledávat jako důležité, je dohoda obou premiérů, že otázka Katyně, ale i otázka příčin vypuknutí druhé světové války není pro oba národy otázkou uzavřenou, ale otázkou, která si vyžaduje další bádání a která, má-li být zevrubně probádána, musí být odpolitizována. Avšak ani v této souvislosti si premiér Putin neodpustil drobnou jedovatost. Ujistil, že Moskva zpřístupní katyňské archivy, pokud Poláci zpřístupní archivy své. Odpovědí mu bylo zdvižené obočí. Polské archivy na rozdíl od těch ruských přístupné jsou naprosto samozřejmě. Donalda Tuska překvapivě nerozhodila ani Putinova poznámka, že bádání Poláků mu připomíná vybírání rozinek z už plesnivějící housky. Naopak se pokusil Putina povzbudit prohlášením, že pravda ještě nikoho neponížila a že velké a hrdé národy se pravdy nebojí.

"Není možné, aby dál trval stav," pokračoval Donald Tusk, "kdy vztahy polsko - ruské jsou horší než stávající vztahy polsko - německé nebo rusko - německé. To je prostě nesmysl. Pokud byla možná dohoda mezi Varšavou a Berlínem nebo mezi Moskvou a Berlínem, proč by nemělo být stejně možné porozumění mezi Poláky a Rusy?"

Jestliže na každém kroku bylo znát, že mezi Polskem a Ruskem vládne napětí, i když se obě strany zjevně snažily toto napětí potlačit a hledat způsob, jak vzájemné vztahy normalizovat, o počínajícím přátelském vztahu mezi nimi hovořit by bylo velmi předčasné.

Za to kancléřka Angela Merkelová přijela jako stará dobrá známá. Její vystoupení, byť obsahovalo značnou dávku pokory, se neslo ve velmi přátelském duchu. Ujistila, že Němci nikdy nezapomenou na všechny ty, kteří připravovali cestu k usmíření a k podání ruky. "Vždycky budeme vzpomínat," řekla doslova, "na Poláky, Čechy, na Maďary a na Michaila Gorbačova... Naše poděkování patří i Janu Pavlovi II."

Prezident Kaczyňski očekávanou polemikou s Putinem nepřekvapil. Zato závěrem, ve kterém podtrhl, jak důležitá a úspěšná je Evropská unie. Úspěšná podle něj proto, že jde o společenství, které stojí na mravních zásadách a odmítá imperialistické snění.

Možná se přece jen na Westerplatte maličký zázrak odehrál. Těch 156 statečných obránců z 1. září 1939 by si ho zasloužili.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .