Málem ztracená dominanta

Bratislavský hrad v roce 1945
Bratislavský hrad v roce 1945
Umíte si představit Bratislavu bez hradu? I když dnes taková myšlenka působí jako naprostá fikce, málem se stala ve 40. letech 20. století realitou.

Často se říká, že všechno zlé je pro něco dobré, ale málokdo by hledal něco dobrého na válce, zvláště v oblasti památek. Mnohé z nich byly válkou přímo poničeny, jiné začaly chátrat po vyhnání svých majitelů, v některých případech svá sídla ničili sami majitelé, aby se nedostaly do nepovolaných rukou. Bratislavský hrad naopak válečné události doslova zachránily.

Nařízení hygieny smazalo historii

Zlomový okamžik v historii hradu nastal na počátku 19. století, kdy areál získala do správy císařská armáda. Tehdy platilo nařízení, že po dané době musí vojáci vyměnit slámu ve svých slamnících. Právě toto hygienické nařízení se nakonec stalo hradu osudným, protože hradní posádka se rozhodla tento rozkaz splnit tak trochu po svém. Vojáci, bez ohledu na větrné počasí, pálili starou slámu přímo pod hradem. Kvůli této neopatrnosti byl hrad po tři dny v plamenech, které nešlo uhasit. Dominantou města se staly na více než 100 let ruiny.

Situace se měla změnit ve 40. letech 20. století, kdy se objevila myšlenka na využití areálu jako univerzitního městečka. Technika, lékařství i přírodní vědy měly najít svůj prostor právě v areálu bývalého hradu a podhradí. Po vyhlášení mezinárodní architektonické soutěže bylo přihlášeno 26 projektů, které s lokalitou mnohdy nakládaly jako s prázdnou plochou. Původní dispozice hradu nezahrnoval ani jeden z trojice oceněných projektů. Nutno podotknout, že první místo tehdy mezinárodní porota nevybrala, ale udělila dvě druhá místa. Projekty na druhém místě počítaly pouze se zachováním jihozápadní věže, návrh na třetím místě sice měl tvar původního hradu, ale mělo jít o kompletní novostavbu. Projekt nakonec nebyl realizován, protože země byla finančně příliš vyčerpaná a nemohla si tak rozsáhlou investici dovolit.

Myšlenku univerzitního města v areálu hradu definitivně pohřbila 50. léta, kdy se tato památka měla znovu stát symbolem města a země. Obnova byla vnímána jako jakási „vitrína“ nového režimu, který se rozhodl hrad opravit doslova za každou cenu. Částečně tak byly oprášeny myšlenky některých odborníků z 20. let 20. století, kteří už v té době hovořili o možné obnově sídla, ke které tehdy ovšem nedošlo. V roce 1953 byla zahájena rekonstrukce v renesančně barokním stylu, která měla poukázat zejména na to, že zatímco kapitalismus nedokázal tuto perlu historie ochránit, nový režim je dokonalejší, protože se o památky postarat umí.

Mnohé hrady a zámky byly při těchto „opravách“ nenávratně poničeny. Problémy nepřinesl pouze stav tehdejších znalostí ochrany památek, kdy například beton nakonec způsobil více škody než užitku, ale větší potíže nastaly v okamžicích, kdy více než o historii šlo o politiku. Dostavba hradu v Bratislavě vzbuzovala od počátku velké emoce, přesto byla v roce 1968 dokončena. Osudy této památky mají navíc i jedno velmi důležité poselství, které by nemělo zapadnout do historie - podmínky a průběh architektonické soutěže. V mnoha ohledech by mohla být vzorem i pro současné investory, protože byla otevřena pro mezinárodní účast a rovněž do poroty byli přizváni zástupci několika zemí.