Má se Česká republika obávat Ruska?

Na prvním místě bychom si měli definovat vzájemný vztah obou národů a států. Myslím si, že jejich význam nelze ztotožňovat, ty vztahy jsou občas úplně odlišné. Vztahy Čechů a Rusů se začínají rozvíjet v dobách českého národního obrození. Češi vzhlíželi k Rusům jako k silnějšímu bratrovi, který nás dokáže ochránit před úplným poněmčením a tím od zániku českého národa. A ono k tomu, už mnoho nechybělo.

A tuto naději posílil i příchod ruských vojsk do střední Evropy v době napoleonských válek. A tak není divu, že během 1. světové války čeští vojáci na ruské frontě nejen houfně přecházeli k "nepříteli", ale navíc se aktivně zapojovali po jeho boku do bojů. Cílem bylo obnovení samostatného českého státu. Vždyť i někteří politici působící v prvním odboji počítali s tím, že v čele obnoveného státu bude příslušník ruského panujícího rodu Romanovců.

Desetitisíce Čechů pak pomáhalo v bojích na straně Dohody. Po revoluci v říjnu 1917 a vyhlášení příměří však až na výjimky zachovali neutralitu a do konfliktu mezi rudými a bílými se nezapojovali. To svědčí o kladném vztahu k ruskému národu. A naopak po porážce "kontrarevoluce" v Rusku její příznivci donucení emigrovat nalezli nový domov v Československé republice.

Po rozbití a obsazení ČSR v letech 1934 - 39 zavládlo u nás zklamání nad zradou spojenců, což vedlo k posílení důvěry v pomoc z východní strany. Znovu se zde vytváří vojenské jednotky bojující po boku Rudé armády za obnovu státu. Tím nechci snižovat význam vojáků bojujících na západních frontách. A to ani legionářů z první světové války, kdy se pro mnoho dobrovolníků nenašlo v Rusku uplatnění ani výzbroj a využili francouzské nabídky. A osvobození ČSR Rudou armádou zvýšilo prestiž Rusů u nás i přes negativní zkušenosti.

Teď bych se chtěl obrátit na ty, jimž je mezi 30 a 70 lety. To znamená, že mezi lety 1945 a 1989 absolvovali povinnou školní docházku. Tuším, že od 4. třídy až do konce a dále i na středních a vysokých školách byla povinná výuka ruského jazyka. Jako předmět mi nepřipadala příliš obtížná, spíš nezáživná. A přiznám se, že ani desetileté studium nedokázalo rozšířit mé znalosti jazyka, abych se dokázal domluvit.

Poměrně těžkou ránu česko - ruským vztahům zasadila okupace v srpnu 1968, kdy jsme bývalé "bratry" si přemístili o několik tisíc kilometrů na Východ a dodnes lze říci, že jsme se nijak znatelně nepřiblížili. A není se co divit, obyvatelé míst s posádkou Sovětské armády jen tak nezapomenou. Jenže čas je nejlepší lékař a podá-li se vhodný lék, je i nechuť léčitelná. O tom mohou hovořit pro změnu zase obyvatelé Západočeských lázní.

Tím ale nechci vyhlašovat svůj odpor vůči všemu ruskému, ani podněcovat národnostní nenávist. Jen konstatovat, že se každý národ skládá z většinové množiny lidí dobrých, schopných a ochotných pomoci v nouzi a ochotných respektovat odlišnosti a zájmy druhých. A i z těch druhých, bezohledných a hledajících jen svůj prospěch.

A teď bych měl přistoupit k vlastnímu jádru problému. Ruského lidu ani národa se obávat nemusíme. Tak se budeme trochu věnovat problému ruského státu, lépe řečeno říše. Jako národní stát existovala patrně v době Kyjevské Rusi a Moskevského knížectví v raném středověku. Tento státní útvar vzniklý kdesi na pomezí Evropy a Asie to neměl nikdy lehké. Při své snaze rozšířit území svého vlivu narážel na silné odpůrce. Ve směru k Východu a Jihu to byly mongolské a později islámské kmeny, při expanzi k Západu zde byli Poláci a Švédové. Zanedbatelný nebyl ani vliv německý.

Obtížnost až nemožnost komunikace v rozlehlém a málo zalidněném prostoru ztěžovala šíření informací i rozšiřování nových a výkonnějších technologií. Proto ruská říše vždy poněkud zaostávala za zbytkem Evropy. A tento handicap nedokázal úplně odstranit ani vcelku osvícený a pokrokový vládce Petr Veliký a jeho nástupci. Navíc i informační uzavřenost ruského prostoru byla i jedním z účinných faktorů obrany, což platilo docela donedávna a jeho vliv se projevuje i dnes.

S určitým zpožděním nakonec i Rusko dosáhlo velmocenských pozic. Atraktivní oblasti Nového světa, Asie i Afriky byly již rozděleny a tak zbývaly jen rozsáhlé a poměrně nehostinné oblasti Sibiře a střední Asie. Kolonizace těchto oblastí byla zdárně a včas dokončena a obsazena byla i část Ameriky - Aljaška. Čína v té době řešila vlastní problémy a Japonsko se k expanzi teprve nadechovalo. Zato v Indii a částečně v Persii byli úspěšnější Britové. Rusové získaná území považovali za plnohodnotnou část své říše a tak vznikl rozlohou největší stát světa. A je podivuhodné, že si svoji celistvost až na krátkodobé výjimky uchoval po celou dobu své existence.

Hospodářská slabost a zaostalost veleříše se projevila během první světové války. Únorová revoluce 1917 již přišla pozdě a důsledkem byly říjnové události. Základy říše byly podkopány a došlo ke ztrátě některých západních území. Leč mocenskými ambicemi komunistických vůdců to neotřáslo. Zejména se Stalinem v čele se vzniklý Sovětský svaz politicky i vojensky zkonsolidoval. I když za cenu nesmírných obětí a potlačení svobodné vůle drtivé většiny jeho občanů. Ale dokázal odolat německé agresi za druhé světové války a za cenu ještě větších obětí zvítězit.

Územní zisky nejen kdysi ztracených území byly diktovány již z pozice vítězů. A navíc rozšířil aféru svého vlivu na téměř všechna zemí, kam vkročila Rudá armáda. Že si svůj vliv udržoval téměř absolutisticky, svědčí události roku 1953 v NDR, 1956 v Maďarsku a Polsku a konečně 1968 v Československu. Mocenské ambice prosazoval i v Africe, Asii i Latinské Americe. To vše bylo zastaveno rokem 1989, koncem studené války i rozpadem Sovětského svazu.

Rusko zůstalo nejen největším světovým státem, po svém předchůdci převzalo i zbraňové systémy schopné několikanásobně zničit svět. Má nevyčerpatelné zdroje surovin a rozvinutý průmysl. Je jednou z nejvýznamnějších energetických zásobáren světa. A svoji pozici si velice dobře uvědomuje. Jenže jako stát není už řízeno ideologií, ale i zde začínají platit základní ekonomické principy a zákony. Proto se nynější Rusko liší velmi výrazně od svého předchůdce - SSSR. Je si vědomo, že se neobejde bez světové ekonomiky a že světová ekonomika potřebuje Rusko. A v tom je ten veliký rozdíl a veliká naděje pro celý svět.

Česká republika se nemusí cítit ohrožena existencí Ruska, to opravdu pro ni není hrozbou. Ve vzájemném vztahu budeme vždy tím slabším partnerem, což neznamená, že musíme vždy ustupovat. Ale nesmíme se chovat jako rozmazlené děcko, které si chce své požadavky vytrucovat. V době mého mládí na to existoval poměrně jednoduchý recept, dnes by byl považován za týrání. Jenže v mezinárodních vztazích ještě nejsme tak daleko, abychom mohli být ochráněni. Raději si vezměme příklad ze svatého Václava. A chovejme se odpovědně a pragmaticky!

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .