Lužičtí Srbové, naši krajané v Německu

21. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lužickosrbské vyhánění zimy

Na území německých spolkových zemí Sasko a Braniborsko žije nejmenší slovanský národ ve střední Evropě. Nikdy neměl svůj vlastní stát a jeho příslušníci jsou považováni za české krajany: Lužičtí Srbové.

Je jich asi 50 tisíc a žijí zhruba na území historické Lužice, které je dnes rozdělené z valné většiny mezi Německo a částečně mezi Česko a Polsko. Lužice se dělí na Horní Lužici, která leží převážně na východě Saska a Dolní Lužici, která se s výjimkou několika obcí rozkládá v Braniborsku.

Území kde dnes žijí Lužičtí Srbové. Autoři mapky: Wolfgang Kotissek; Julian Nitzsche

Lužičtí Srbové přišli do střední Evropy podobně jako staří Čechové někdy v 6. století. Patřili do mohutné skupiny polabských a pobaltských Slovanů, kteří obývali zhruba území východního Německa. Vlivem germanizačního tlaku zbyly z kultury těchto kmenů jen archeologické nálezy a místní názvy, jako je třeba Glowe, Sellin, Zempin, Granitz. Lužičtí Srbové byli jediní, kdo odolal. Na rozdíl od svých slovanských bratrů byli totiž ochotni přijmout křesťanství, a především měli v blízkosti české země, s jejichž osudy byli po několik staletí spojeni.

Během raného středověku se v Lužici střetávaly zájmy českého, polského a německého státu. Ve 14. století obě Lužice postupně získali Lucemburkové, až se za Karla IV. staly součástí zemí české koruny. Tak to bylo až do třicetileté války. Tehdy za pomoc českému králi proti stavům získal Lužici saský kurfiřt.

Podpora Lužických Srbů po únoru 1948

Lužičtí Srbové byli však dále v kontaktu s českým královstvím. Nadaní lidé jezdili do českých zemí za vzděláním. Zejména jezuité nabízeli katolické mládeži z Lužice stipendia na svých školách.

„Srbský dům“ v Budyšíně — sídlo Domowiny

Vedle Prahy třeba v Českém Krumlově, Jindřichově Hradci nebo Olomouci. V Praze byla ve 20. letech 18. století pro lužickosrbské studenty vystavena zvláštní kolej. Byla vybudována na Malé Straně podle návrhu Kiliána Ignáce Dietzenhofera. Tento konvikt pro Lužičany je známý jako Lužický seminář. Záhy se stal místem, kde se setkávali a vzájemně ovlivňovali lužickosrbští a čeští intelektuálové. V 19. století sehrál důležitou roli v rámci národního obrození a pěstování slovanské vzájemnosti. Do semináře docházel Josef Dobrovský, Václav Hanka nebo Karel Jaromír Erben.

Po první světové válce, kdy se Lužice stala součástí Výmarské republiky, zájem Čechů o Lužické Srby vrcholil. Společnost přátel Lužice měla tisíce členů, mezi něž patřil i hradní kancléř Přemysl Šámal. Koneckonců Lužičany podporoval i prezident Masaryk. Spolek pomáhal Srbům i po nástupu nacismu v Německu. Těsně po skončení války umožnilo Československo desítkám mladých Lužických Srbů studovat na československých středních školách.

Do tance s vervou

Po únoru 1948 podpora Lužických Srbů ustala. Nebylo to ideologicky žádoucí. Lužice byla přece součástí spřízněné komunistické NDR, takže podpora Srbů by mohla působit dojmem, že východoněmečtí soudruzi se snad o svou národnostní menšinu dobře nestarají. A to skutečně nebyla pravda. Lužičané tehdy měli své školy, kulturní zařízení, své rozhlasové a později i televizní vysílání. Na druhou stranu je ovšem ohrožovala těžba hnědého uhlí, kvůli které bylo zbouráno mnoho jejich vesnic.

Více si o tomto národě, který zákon považuje za české krajany, poslechněte v Historii Plus.

Spustit audio