Lustace a doplněné seznamy příslušníků StB

Spisovatelka Zdena Salivarová vydala tehdy pod názvem "Osočení" soubor vysvětlujících polemických článků řady známých lidí, kteří se na seznamech ocitli nejspíše neprávem, ale mohli být nyní snadno směšováni s těmi, kdo pro komunistický režim opravdu dělali onu špinavou práci. Poukazovalo se na to, že seznamy jsou neúplné a nepřesné, že v nich chybí ty opravdu velké ryby a samotní vysoce postavení estébáci a komunisté, kteří to všechno řídili, zatimco mnoho jmen se tam prý dostalo náhodou, omylem anebo jen proto, že snad nějaký úřadník ministerstva vnitra potřeboval vykazovat pracovní činnost.

Poukazovalo se dále na to, že pouhým zveřejněním seznamů se s minulostí nevyrovnáme. A uváděl se německý příklad, kde tzv. Gaukův ústav vydával nejen jména osob, která kdy měla s tamní státní bezpečností co do činění, ale ke každému jménu přidával alespoň stručnou charakteristiku o rozsahu jeho spolupráce. Bylo tak možno rozlišit to, co v české případě rozlišitelné není - a kdy naopak všichni spadnou tzv. do jednoho pytle.

Je přece zásadní rozdíl mezi někým, kdo třeba po léta udával na své známé a navíc za to bral peníze anebo získával různé výhody, například v zaměstnání, a někým, kdo se s tajnou policií setkal v životě jen jednou a třeba jim ve slabé chvíli i něco slíbil, ale pak už nikdy nic neřekl, neudal nikoho a nikomu neublížil. A přesto se jeho jméno dostalo na seznam spolupracovníků StB, protože žádost o spolupráci třeba jen v první chvíli rezolutně neodmítl. Na seznamu se pak objevují tito lidé vedle sebe a snadno by mohli být zaměňováni, i když jsou to ve skutečnosti naprosto odlišné případy.

Velké morální rozhořčení nad všemi jmény v seznamech přitom často projevují lidé, kteří se Státní bezpečností za minulého režimu nikdy nepřišli do styku, protože se sami vždycky chovali tak, aby na sebe neupozornili, aby si jich režim nevšiml, nejraději se ustrašeně krčili kdesi v davu a nebyli proto ani pro tajnou policii nijak zajímaví, protože jí nemohli ani nic podstatného sdělit. Tito indiferentní lidé, kterých byla nakonec většina anebo určitě velký podíl, ovšem nebyli sami nikdy postaveni před otázku spolupráce s StB, nikdy jim nebyla nabídnuta, nikdy po nich nebyla požadována. A je otevřenou otázkou, jak by se zachovali, kdyby na ně tajná bezpečnost opravdu naléhala, aby se stali jejími informátory.

Víme, že Státní bezpečnost měla své velmi silné nástroje, kterými mohla lidi přesvědčovat, pokud o jejich spolupráci stála. Bylo to často vydírání, hrozba trestního stíhání anebo ohrožení kariéry - vlastní anebo lidí blízkých - zákaz studia dětí atp. však to známe! Nechci zde samozřejmě nikoho omlouvat, pokud se StB upsal, ale chci rozlišit ty dva výše zmíněné případy, což bohužel seznamy neumožňují.

Teprve řadu let po zveřejnění neoficiálních Cibulkových seznamů někdejších tajných spolupracovníků StB přijal náš parlament zákon, na jehož základě je dnes možné nahlédnout do spisů, které o nás policie vedla. A teprve po dalších několika letech nařídil parlament ministerstvu vnitra zveřejnit oficiální seznamy donedávna tajných spolupracovníků. Je příznačné, že to trvalo tak dlouho a že ani právě zveřejněné oficiální seznamy nejsou přesné. Po dvou měsícíh vycházejí dotisky a opravy a nové vydání je opět rozebráno doslova během několika hodin.

Ředitel archivní služby ministerstva vnitra Jan Frolík, též bývalý disident a politický vězeň, tvrdí, že úplná rekonstrukce seznamů dnes už není možná. "Jde zhruba o 550 tisíc záznamů a mnohdy se zachovala jen jejich torza. Proto to není reálné," řekl v úterý novinářům.

Navíc poslední, relativně definitivní verze seznamu někdejších spolupracovníků StB vyšla v okamžiku, kdy se parlament musel znovu zabývat platností tzv. lustračního zákona. Jeho zrušení - jak by ne ! - opět navrhli komunisté a údajně se k nim měla přiklonit i část poslanců sociální demokracie. Středeční hlasování poslanecké sněmovny bylo pak testem soudržnosti současné vlády, protože dva další koaliční partneři, Unie svobody a KDU-ČSL, platnost lustrací podporují, stejně jako opoziční ODS. Naštěstí ani tentokrát komunisté neuspěli a tak někdejší estébáci a skuteční udavači budou nadále vyloučeni alespoň z nejvyšších míst ve státní správě, jak to lustrační zákon nařizuje. Není to sice zákon dokonalý, známé jsou pokusy jej obcházet, ale svou službu přece jen plní. A je dobře, že zůstává nadále v platnosti.