Lukašenko byl zastaven v neuctivé vzdálenosti -

Neshody zřejmě vznikly zejména na poli litery a ducha tzv. ústavního aktu, jímž by byly přesně stanoveny zásady a mantinely tohoto zatím hypotetického svazu. Je známo, že existují například tři mechanismy, podle nichž by vznikalo vedení Unie Ruska a Běloruska: podle jednoho by se jejím prezidentem vždy stávala hlava ruského státu, zatímco běloruský prezident by automaticky postoupil i do funkce svazového viceprezidenta. Druhý projekt počítá s přímými všeobecnými volbami obou těchto funkcionářů (což se Moskvě patrně zamlouvá nejméně) a třetí pak by vytvořil cosi jako někdejší Nejvyšší sovět, tedy kolektivní hlavu soustátí, která by sice měla svého předsedu, ale tvořili by ji ruští a běloruští prezidenti a s nimi předsedové vlád a parlamentních sněmoven. Logika vývoje napovídá, že na přijetí některého z těchto projektů více tlačí běloruská strana, zatímco Rusové s konkrétním dokončením integračního procesu nijak nespěchají.

Své zcela jasně zformulovatelné zájmy na vzniku soustátí přitom mají obě strany. Bělorusku by se bezesporu zamlouvala společná měna v podobě doposud poměrně stabilního ruble (i když je otázka, co s jeho stabilitou udělá právě probíhající finanční a ekonomická krize), společný ekonomický prostor a snad i jisté výhody v cenách ruských energetických surovin, které jsou i pro Bělorusko rok od roku stále dražší. Rusko zase musí mít eminentní zájem na dosažení smlouvy o společné protivzdušné obraně (která měla být v Moskvě včera taky podepsána) a jistě také na větší kontrole nad běloruskými produktovody. Kreml ovšem na dotažení celého procesu ke zdárnému konci opravdu nijak netrvá. Důvodů je několik.

Své tu jistě sehrává fakt, že Alexandra Lukašenka nemá v nijak zvláštní oblibě Vladimir Putin. Od doby, kdy se vládcem Ruska stal on, se vztahy mezi oběma zeměmi pomalu, ale vytrvale zhoršují. Ještě podstatnější je však zřejmě konkrétní představa o povaze a snad i vyváženosti kompetencí v této zatím virtuální unii. Moskva bude bezesporu mít sklon chovat se k Bělorusku jako k jednomu ze subjektů Ruské federace (na což Lukašenko už asi před dvěma lety reagoval podrážděným výrokem "nechceme být ruskou gubernií, a právě to nám je nabízeno"), zatímco Bělorusko se svou již skoro dvacetiletou zkušeností vlastní státnosti se podstatné míry samostatnosti z důvodů celkem pochopitelných nechce vzdát.

Problémem zkrátka je, že obě strany poněkud chytračí a nebude přeháněním, když řekneme, že se jedna druhou snaží vydírat. Lukašenko neustále lavíruje mezi Evropskou unií a Ruskem a chce tak Moskvě naznačit, že jeho země by se nakonec bez Ruska jistě neztratila. Právě kvůli Unii proto stále váhá s uznáním nezávislosti gruzínských separatistických enkláv Abcházie a Jižní Oseti, přestože na druhé straně byl nucen požádat ruskou stranu o dvoumiliardový dolarový úvěr, z něhož už jednu miliardu dostal. S tímto faktem ostatně souvisí ruská snaha o vydírání: jakmile byla zmíněná miliarda Minsku poskytnuta, tamní ruský velvyslanec Surikov šéfovi běloruského státu okamžitě připomněl jeho slib obě sporné enklávy uznat. Lukašenko s popuzeností sobě vlastní okamžitě zdůraznil, že Bělorusko o tom uvažuje, ale rozhodně tak nehodlá činit na základě nějakého nátlaku. A takhle to jde pořád.

Dobře to v těchto dnech řekl ruský politolog Sergej Minajev: Oba státy se navzájem potřebují, protože oba mají po světě jen hodně málo spojenců. Zatím ale nevědí, jak tuhle vzájemnou potřebu naplnit. K tomu dodejme už jen tolik, že běloruský prezident má zřejmě o věci podstatně jasnější představu, zatímco Moskvě v tomto ohledu vyhraněná taktika a strategie chybí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .