Když se mluví o čínských investicích v České republice, takřka vždy je řeč výhradně o společnosti CEFC.
Vlastní fotbalovou Slavii, cestovku Travel Service, pivovary Lobkowicz, luxusní hotely a historické nemovitosti v centru Prahu, fabriku ŽĎAS a tak dále. Nyní, zdá se, si v téže souvislosti budeme zvykat na další akronym: CITIC. Čínská skupina CITIC totiž podle dosavadních zpráv z médií získává 49procentní podíl na majetku CEFC. Co máme od CITIC čekat? Jaké je její pozadí a příběh?
V těchto dnech jsme svědky zajímavého paradoxu. Politici, kteří vesměs nemají rádi prezidenta, jsou rádi že ho mají, neboť si bez něj nejsou schopni poradit s politickým chaosem, který vytvářejí.
Skupina CITIC se zrodila na samém úsvitu budování čínské tržní ekonomiky. Od přelomu 70. a 80. let minulého století se podílí se na jejím rozvoji. Zůstává však ve státních rukou. To ji zásadně odlišuje od zmíněné CEFC.
Dnes je ze CITIC široce rozkročený konglomerát, který působí v oblasti finančnictví, energetiky, průmyslu, nemovitostí či dopravních a inženýrských projektů. Zaměstnává přes 200 tisíc lidí. Drtivou většinu majetku skupiny CITIC ovládá společnost CITIC Limited, která je největším čínským konglomerátem svého druhu.
Časopis Fortune ji loni zařadil na 172. příčku žebříčku největších firem světa. Zprostředkovaně ji ovšem vlastní čínské ministerstvo financí. O skupině CITIC tedy opravdu můžeme hovořit jako o státním podniku.
Majetek skupiny CITIC činí v přepočtu zhruba 19,3 bilionu korun. Takový objem bohatství vytváří česká ekonomika při její současné úrovni hrubého domácího produktu skoro čtyři roky. Skupina CITIC by tedy teoreticky mohla vykoupit prakticky vše, co se v u nás vyprodukuje během čtyř let. Z tohoto hlediska je pro ni stávající majetek CEFC v ČR pouze „drobkem“.
Když jedete autem po pražské magistrále a míjíte novou kancelářskou budovu Florentinum, již z dálky uvidíte veliký nápis CEFC, čínské firmy, o které se u nás v posledních letech tolik mluvilo a která si vybrala jako centrum své evropské expanze Prahu a Českou republiku.
Každopádně klíčový rozdíl mezi CITIC a CEFC spočívá právě v tom, že prvně jmenovaná je vlastněná státem, zatímco druhá je formálně soukromá. Soukromé vlastnictví CEFC ovšem musíme chápat v celkovém kontextu čínského státního kapitalismu. Těžko si představit, že by CEFC třeba zrovna své nákupy u nás v České republice činila zcela bez vědomí a třeba jen neformálního přikývnutí čínských stranických orgánů.
CITIC je státní podnik, a proto bude prosazovat čínské státní zájmy v České republice vehementněji než CEFC samotná. Pokud ovšem CITIC získává v CEFC sice 49procentní, avšak stále menšinový podíl, značí to, že primárním hybatelem dění by stále měla být CEFC. CITIC ovšem její kroky „pohlídá“ a případně usměrní. Doba, kdy čínské společnosti nakupovaly po Evropě, Americe či Blízkém východě trofejní aktiva, fotbalové kluby, hotely či luxusní nemovitosti, tak trochu minula.
Mnohdy se za těmito nákupy skrývala snaha bohatých čínských podnikatelů a dalších osob vyvést z říše středu majetek. Činili tak v obavě z oslabování čínské měny v důsledku olbřímího dluhu v zemi, hromadícího se zejména v čínské podnikové sféře.
Minoritní akcionář Jiří Šimáně a zástupce majoritního vlastníka Slavie Jaroslav Tvrdík našli po mediální výměně názorů shodu na dalším směřování klubu. Firma CEFC koupí další akcie, aby její podíl přesáhl dvě třetiny. Bývalý předseda představenstva má budovat mládežnickou akademii.
V Číně existuje praxe kapitálových kontrol. To znamená, že Číňané nemohou jen tak převést své peníze do zahraničí. Takže nákup té či oné zahraniční firmy, toho či onoho trofejní aktiva, byl jedním ze způsobů, jak peníze za hranice přece jenom vyvést. Nicméně čínská vláda proti této praxi v posledním roce či dvou zakročila. Jedním z důvodu pro ni byla obava z dalšího oslabování čínské měny v důsledku zmíněných zahraničních nákupů, tedy v důsledku vyvádění kapitálu ze země.
Takto viděno lze sázet na to, že CEFC už s novou vlastnickou strukturu – tedy s novým významným akcionářem v podobě státního podniku CITIC – nebude podnikat žádné trofejní nákupy. Dost možná svá trofejní aktiva rozprodá. Do té doby bude platit, že třeba fotbalová Slavia je prakticky z poloviny v rukou čínského pracujícího lidu. Doslova. To je něco docela nezvyklého.
Můžeme sice říci, že Plzeňský Prazdroj přece také patří Japoncům. To však doslovně není pravda. Prazdroj patří japonské společnosti, jejímž akcionářem se může stát klidně i Čech, pokud o to bude mít zájem. Zato Slavia by byla opravdu spoluvlastněna čínským státem, jehož akcionářem se z povahy věci nikdo stát nemůže. Nelze být „akcionářem čínského lidu.“ Lze získat čínské občanství, to ano, ale to je tak všechno.
Čeští politici všech politických přesvědčení velmi rádi hovoří vzletně o českých národních zájmech. Nebyli se ale téměř nikdy schopni napříč politickým spektrem shodnout, jaké zájmy to přesně jsou.
Zřejmé je nakonec hlavně jedno. Čínská ekonomická expanze do světa, Českou republiku nevyjímaje, bude pokračovat. Ať už pod značnou CEFC, nebo CITIC, ať se o ni postará formálně soukromý kapitál, nebo ten státní. Číňané se však budou muset zaměřit na země, které k nim jsou vstřícné. V Americe čelí po nástupu administrativy prezidenta Trumpa stále těžším podmínkám.
Naposledy Trumpova administrativa zakázala převzetí amerického výrobce hardwaru singapurskou společností Broadcom. V pozadí zákazu prý stála hlavně obava Trumpovy administrativy, že by Broadcom část získané firmy a tedy i část amerického know-how dále prodal čínským společnostem.
Pokud Číňanům pšenka v Americe ani nadále nepokvete, dost možná se budou snažit ústup z amerických trhů kompenzovat zvýšením akviziční aktivity v Evropě, včetně České republiky. Čínská investiční aktivita u nás tak zřejmě nekončí. Jen nyní půjde méně o trofejní majetek typu SK Slavia Praha a více o strategičtější majetek. Čínské zahraniční investice zkrátka právě prožívají svůj přerod z puberty do dospělosti.
Autor je hlavním ekonomem společnosti Cyrrus
Jan Rosák, moderátor
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
