Lukáš Jelínek: Pravolevý spor o progresivní zdanění pronikl do vládní koalice
Kdyby někdy někde byla nějaká vláda natolik neprozřetelná, aby nechala v referendu hlasovat o daních, mohla by se se zlou potázat. Vnímáme je často jako přítěž, ne-li přímo trest. A ve státu vidíme drába, jenž se nás snaží oškubat.
Ve skutečnosti jsme si je ustavili, aby nás chránily a pomáhaly nám. Ne na všechno jeden člověk stačí, zvlášť pokud nemá šňůru nul na bankovním kontě. A tak daněmi financujeme veřejné služby od armády, policie a hasičů přes zdravotnictví a školství až po silnice, dálnice a veřejnou dopravu.
Čtěte také
Opakovaně se ale vrací otázka, jestli máme všichni odvádět státu stejnou poměrnou část výdělků, nebo jestli se má různit. Progresi už ve zdanění příjmů fyzických osob máme. Je ale dostatečná? Jedni říkají, že ano.
Peníze podle nich mají zůstat především lidem. I do tržních časů se hodí zásada známá z reálného socialismu – „každému podle jeho zásluh“. Ti, kteří lépe vydělávají, jsou navíc pokládáni za ty úspěšnější. Peníze se prostě staly i měřítkem úspěchu, byť dost falešným.
Druzí se domnívají, že kdo více vydělává, má do společného pytle přisypávat plnějšími hrstmi. Snáze se pak mezi bohatšími a chudšími přerozděluje. Kdybychom nůžky mezi nimi nepřivírali, hrozí, že chudí jednou vezmou bohaté ztečí. Podstatou sociálního smíru v demokratickém právním státě potom je, že nikdo nemá potřebu bourat zavedený politický a ekonomický systém.
Odpískání superhrubé mzdy
Spor zastánců a odpůrců progresivního zdanění je trvalý a každý k němu přistupujeme podle vlastního hodnotového žebříčku.
Čtěte také
A protože není možné jej definitivně rozlousknout, pouze jazýček vah jednou vychýlit na tu a podruhé na onu stranu, střídá se zpravidla u moci pravice s levicí.
My se ale nacházíme v nezvyklé situaci. Nejsilnější vládní strana i nejsilnější opoziční hnutí se zaklínají, že daňovou zátěž nezvýší. I když ministr financí Zbyněk Stanjura v posledních týdnech opakuje, že zachována zůstane složená daňová kvóta, ovšem s jednotlivými daněmi se hýbat může. V koalici se například rýsuje shoda na vyšší dani z nemovitosti nebo změnách v dani z přidané hodnoty.
DPH se vybírá nejsnadněji, proto si ji pravicové strany oblíbily. Ale přestože je plošná, zasahuje nejcitelněji nízkopříjmové skupiny. Naopak progresivní zdanění je nevýhodné pro jedince s nejvyššími příjmy. To má smysl si připomenout, abychom pochopili, proč se k němu staví neochotně ODS či TOP 09.
Čtěte také
Přesto se i ve Fialově koalici nyní o vyšší daňové progresi hovoří. Zasloužili se o to lidovci a Starostové a nezávislí, tedy formace opírající se zejména o hlasy z venkova, kde si lidé se mzdami dvakrát vyskakovat nemohou.
KDU-ČSL zvažuje posílit daňovou progresi od čtyřnásobku průměrné mzdy, jenž činí 161293 korun, Starostové navrhující tři daňová pásma by šli i níž, pakliže by se zvýšila sleva na poplatníka. Jakkoliv by vyšší zdanění těch, kteří na sobě kumulované krize zaznamenávají jen minimálně, rozpočtu nepochybně pomohlo, cesta k němu je daleká.
Za Sobotkova kabinetu se jej zalekli i sociální demokraté. Dnes se nezdá, že by Starostové a lidovci měli v parlamentu spojence. Ostatně podobnost daňové politiky ODS a ANO dokázalo i společné odpískání superhrubé mzdy, čímž byla do státního rozpočtu vyhloubena díra, jež se hned tak nezacelí.
Debata o daňové progresi má přesto smysl. Pro začátek aspoň politiky i občany připravuje na to, že na konsolidaci veřejných financí škrtání a šetření nestačí a že je nutné se zabývat nejen rozpočtovými výdaji, ale i příjmy.
Autor je politický analytik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
