Luboš Palata: Středoevropský fejeton z Vilniusu

Litevský Vilnius byl před pouhými pětasedmdesáti lety, tedy dobou, kterou ještě nejstarší z nás mohou pamatovat, polsko-židovským městem, součástí Polska, rodištěm zakladatele moderního polského státu Józefa Pilsudského, nebo tak ryze polského básníka Czeslawa Milosze, byť už v té době v jeho vzdálenějším okolí Litevci převažovali.

Dnes už Vilnius navštěvují Poláci hlavně jako turisté a polská menšina obklopila po válce vystěhované nádherné středověké staré město jen v okrajových částech a vesnicích kolem něj. V dříve polském Vilniusu tvoří Poláci jen nějakých patnáct procent obyvatel a to ještě hlavně podle statistik. Sto tisíc Poláků po roce 1945 bylo vyhnáno a odešlo kamsi do západních částí dnešního Polska, zbavených Němců. Němců, kteří utekli a byli vyhnáni zase dál na Západ.

Z polského Vilniusu zbyly především hroby, v jednom z nich je pohřbeno Pilsudského srdce, vzpomínky na Polsko-litevskou unii, na konci středověku největší stát Evropy, barokní katedrály i Černá Madonna, která je dodnes poutním místem, kvůli kterému se vydávají dodnes do Vilniusu tisíce Poláků ze všech koutů světa, včetně Poláků z české části Slezska. Litevské Poláky mají v dnešní Litvě rádi ještě méně, než na Slovensku slovenské Maďary, nebo u nás v Česku Němce, především ty sudetské. Nemohou tu používat polská jména, vesnice a města nazývat polskými názvy, nemohou maturovat v polštině. Vše přesto, že Litva je už roky v Evropské unii a za pár měsíců jí dokonce bude předsedat.

Vilniusští Židé, kteří tvořili před druhou světovou válkou třetinu obyvatel města, dopadli ještě daleko hůř. Vražděni na počátku války nejdříve samotnými Litevci, tak vyhlazeni nacisty, jsou dnes jen vzpomínkou. Mají památníky, jednu synagogu (s původní stovky), muzeum, ale jinak tu nezbylo nic. Dnes je Vilnius litevsko-ruské a jen trochu polské město, kterým nikdy předtím nebyl. Tak jako Praha nikdy nebyla čistě česká, Bratislava slovenská a Wroclaw polská.

Já žiji na místě, kde žijí mí příbuzní už čtvrtou, pátou generaci, v kraji, kde najdu své kořeny od roku 1620 a kdyby existovaly matriky i z doby před třicetiletou válkou, tak ještě daleko daleko dál. Když se procházím krásným ale vnitřně úplně jiným Vilniusem říkám si, jaké mám na obyvatele středovýchodní Evropy vlastně štěstí. A generacím našich dětí a našich vnuků bych toto štěstí přál také zažít.
Hezký den z východního konce Evropy Vám přeje Váš Luboš Palata.