Luboš Palata: Středoevropský fejeton Luboše Palaty

I já jsme si ho musel, přinejmenším částečně, udělat v rámci svého volna. Vymyslel jsem si už před lety reportáž o tom, kde byla, jak vypadala a jak žila německá Praha. Ta Praha, která zůstala německá ještě za První republiky, kdy se tu slovy pana historika Křena stýkala a potýkala Praha česká, německá a židovská. V době mezi první a druhou světovou válkou byla německá Praha už jen takový ostrůvek, respektive soustava ostrůvků mezi českou většinou, ale ještě v roce 1850 to vypadalo opačně, takže je otázka, jakou že řečí se to ještě na barikádách pražské revoluce 1848 vlastně mluvilo.

Něco si vymyslet a pak to sesbírat a napsat, to bývá dlouhý proces, zvláště když to takříkajíc není „vaše práce“ a není to ani žádný trhák na první stránku, ale jen hezká reportáž.

A tak jsem se skupinou německých důchodců absolvoval v pátek dopoledne tříhodinovou speciální trasu, jejíž většina se věnovala právě německé Praze. Hlavní dojem je, že to všem přišlo tak nějak hrozně dávno, tak dávno, že po té dlouhé době to nevyvolává žádné velké emoce. Přestože se jednalo o zájezd sudetských Němců, někteří z nich měli k „německé Praze“ dokonce přímé rodinné vazby, nezaznamenal jsem jediný negativní komentář. Spíše tichý obdiv, jak krásné a bohaté město dnes Praha je, tak krásné, že v celém Německu nic takového nenajdete. Což není něco, co bych já Pražan namyšleně tvrdil, ale co ni s vážnou tváří a téměř dojetím říkal jeden z těch sudetských Němců. A vůbec to bylo zvláštní dívat se na Prahu očima turisty, kdy musím říci, že vedle pár stinných stránek převažovaly jednoznačně ty kladné. Až s těmi turisty si najednou uvědomíte, v jak úžasném městě to vlastně žijete, že ten Mozart a Kafka jsou skutečně světové značky, že uličky Starého města a Malé strany mají skutečně neuvěřitelnou atmosféru a i ten Havelský trh vypadá z pohledu procházející turistické skupiny vlastně úžasně.

Nebýt těch německých turistů, tak bych se nedíval na Staroměstský orloj a nežasl spolu s nimi na apoštoly a neslyšel ten potlesk, kterým tisícihlavý dav turistů odměnil to minutové okouzlující představení ukončené kokrháním trochu ochraptělého zlatého kohouta. Občas se samozřejmě zděsíte, jako když na Staroměstském náměstí vidíte novodobé zlatokopy prodávat půllitr piva za šedesát korun. Ale jako celek působí Praha, zvláště když byla zalita zářijovým ještě letním sluncem, jako v pátek dopoledne zalita byla.

K tomu krásnému městu a veliké historii patří myslím i přiznání, nebo chcete-li ocenění, že za svoji krásu nevděčí Praha jen nám Čechům, kteří v ní dnes v drtivé většině žijeme, ale že bychom za to měli poděkovat Němcům, Italům, Židům a mnoha dalším, kteří se na její dnešní podobě podíleli. To, že dnes je Praha téměř jednobarevně česká, je v dějinách tohoto města věc poměrně výjimečná a já si navíc troufám tvrdit, že nám to asi dlouho nevydrží. I proto bychom se měli naučit vnímat Prahu, ale i mnoho dalších měst, která tu jsou jako společné dílo Čechů a Němců a často i Židů, jako naše společné dědictví. Jako něco, čeho jsme dnes jen dědici a současnými a možná jen dočasnými majiteli.

Tím nechci strašit, že by se Němci měli vrátit a něco nám tu sebrat, ale možná, že přiletí pár set letadel bohatých Číňanů a celou Prahu, nebo třeba Kolín si koupí. Podobně jako si svého času Rusové koupili téměř celé Karlovy Vary.

Přiznat, že ne všechno krásné, co v naší zemi máme jsme vytvořili my Češi, není žádná pohana, je to naopak velkorysost, kterou si mohou dovolit úspěšné národy. Ostatně, když o tom budete přemýšlet, tak je český národ jako celek má za sebou velký příběh, kdy se z téměř zaniklé národnosti stal opět jedním z velkých, nepřehlédnutelných národů Evropy, který dnes svému státu vládne z tak nádherného města, jakým je dnes už jen česká Praha.

Ponechme stranou, zda by nebylo lepší, pro Prahu i pro nás, kdyby tu s námi po válce Němci zůstali. Ale za tu naši metropoli se ani před Němci dnes nemusíme stydět. A s hrdostí můžeme přiznat, že za tu krásu děkujeme i pražským Němcům a Židům. Takže vy bývalí i žijící němečtí a židovští Pražané, ještě jednou mnohokráte díky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.