Luboš Palata: Středoevropský fejeton

02433029.jpeg
02433029.jpeg
Znám mnoho krásných míst na světě, kde by bylo radost žít, nebýt lidí, kteří z nich dokázali udělat peklo na zemi. Takovým peklem na zemi byla v první polovině minulého století oblast, která by se dala velice nahrubo určit jako na východ od Varšavy a na západ od Kyjeva. Válka tu prošla za půlstoletí tolikrát, že to zdejší lidé ani nepočítali, bojovali tu Němci a Rakušané s Rusy, Pilsudského Poláci s Ukrajinci a všichni pak proti Rudé armádě, která tudy táhla ve spanilé jízdě do Evropy, aby byla jakby zázrakem zastavena pod Varšavou.

Z Pak si po necelých dvaceti letech toto území mezi sebou rozdělili Stalin a Hitler, pak ho Hitler okupoval celé. No a pak se tu před sedmdesáti lety, navzdory německé okupaci, do sebe pustili zdejší Ukrajinci a Poláci, kteří se tu vraždili mezi sebou tak dlouho, než přišla Rudá armáda. I ta však měla problém s Ukrajinskou povstaleckou armádou, která dokázala stalinské mašinérii vzdorovat více než pět let, až do roku devatenáct set padesát a dokonce ještě o pár let dál.


Přitom na konci devatenáctého století, kdy se sem vydalo na patnáct tisíc českých kolonistů se zdejší černozem, kde se urodilo téměř všechno, zdála zemí zaslíbenou. Češi tvrdou prací a umem, který si sem přinesli, ze své domoviny, zbohatli a před sto lety se zdálo, že vlastně udělali dobře, když se k dobrodružné výpravě na Východ rozhodli. Netušili však, co za strašlivé události je v příštích desetiletích čeká. Vypálení českého Malína v červenci 1943, největšího masakru Čechů v novodobé historii, od něhož minulý víkend uplynulo sedmdesát let, bylo přitom jen malým kouskem mozaiky strašného násilí, vraždění a vypalování, pro které se vžilo označení Volyňská řež. Mrtvých bylo osmdesát, možná sto, či dokonce sto dvacet tisíc. Většinu z nich tvořili Poláci, které chtěli Ukrajinci z oblasti, která přestože byla převážně ukrajinská, tak v roce 1920 připadla Polsku, z Volyně a dalších míst dnešní Ukrajiny prostě vyhnat. Odplata Poláků byla stejně tak krvavá, byť na počet ukrajinských obětí přece jen o něco nižší. Důvodem nebylo ani tak to, že by Poláci chtěli být milosrdnější, ale na Volyni a okolí tvořili menšinu a i jejich partyzánské jednotky a skupiny ozbrojených mstitelů byly přece jen slabší, než Ukrajinci.

Nakonec prohráli všichni, alespoň se to tak v roce 1945 zdálo. Oblast si pro sebe uzurpoval stalinský Sovětský svaz, který střílel a posílal na Sibiř stejně tak ukrajinské banderovce, jako polské protikomunistické odbojáře. Poláky z Volyně, Lvova a dalších částí meziválečného východního Polska Stalin vyhnal a Polsku dal takříkajíc z cizího bývalé Německé Prusko a Slezsko.

Dnes, po sedmi desítkách let je Volyň a okolí Ukrajinou, Polsko je součástí Západu, obě země jsou svobodné a lidé v nich mohou žít v zásadě životem, jaký si zvolí. Od z dnešního pohledu nesmyslné Volyňské řeže dělí Poláky a Ukrajince sedmdesát let. Nastal čas na usmíření, nastal čas, aby bylo odpuštěno viníkům a uctěny oběti. Minulý týden ukázal, že se to ne vždy daří, že jizvy a rány ještě nejsou uzdraveny, že nenávist toho strašného léta 1943 v mnoha lidech žije dodnes. Přeji Polákům a Ukrajincům, aby se dokázali smířit. Přeji jim, aby se za deset let už jen v tichu kladli květy na společné polsko-ukrajinské památníky. Protože jen cestou smíření vede cesta ke společné Evropě. Evropě, kde se už nic takového, jako Volyňská řež nikdy nesmí opakovat.