Z toho, že si možná na dovolené na konci srpna koupí v Turecku levněji tamní pivo Efes, nebo ušetří na koupi kožené tašky, či bundy, by nikdo z Čechů neměl mít žádnou velkou radost.
Turecko, které už je, nebo do roka bude největší evropskou zemí s více než 82 miliony obyvatel, je totiž pro Česko tak zásadní, že z jeho ekonomických potíží, provázených strmým pádem turecké liry, nemůže mít nikdo trochu myslící radost.
Na první pohled je odpověď jednoduchá. Erdogan je islamista a tak bude nové Turecko islamistické. Ostatně už teď je to právě Erdogan a jeho Strana práva a spravedlnosti, kteří mluví o nutnosti islámského vzdělávání, obnovení muslimské morálky a pomoci muslimům v zahraničí. A je to právě Turecko, kde má svou základnu islamistické Muslimské bratrstvo a i další radikální muslimské organizace.
Na Turecko jsme si v posledních letech zvykli dívat jako na neevropskou zemi. Zvláště po vojenském převratu před dvěma roky nabralo Turecko neevropský směr provázený masovými čistkami v armádě, mezi intelektuály, zatýkáním novinářů, brutálním postupem vůči Kurdům a také vůči části opozice. Prezidentský systém, který dal prezidentovi Recepu Tayyipu Erdoganovi jedny z nejsilnějších pravomocí na světě, situaci Turecka nezlepšil, ale zhoršil.
Turecko také fakticky vede válku jak na územích u hranic se Sýrií, tak s Irákem. V zemi jsou na dva miliony utečenců ze Sýrie, pro představu dvojnásobek počtu, s kterým si jen velmi těžko ví rady mnohem bohatší Německo.
Turecko je těžké přijmout jako plně evropskou zemi, či součást Evropské unie. Už proto, že se stále více mění ze země sekulární ve stát s výrazným vlivem islámu, byť v jeho spíše umírněnější podobě. Což je vidět i na onom pivu, které si v muslimské zemi stále můžete bez problémů koupit.
Ale současně tu přibývá i zahalených žen a mnoho dalších náboženských odkazů. Na Atatürkovo mauzoleum nad Ankarou, symbol sekulárního Turecka, ale na druhou stranu stále míří zástupy tureckých školáků.
Ulice Istanbulu zaplavili lidé s červenými stáními vlajkami v rukou. Mohutně a hlasitě slavili vítězství Recepa Tayyipa Erdogana v prezidentských volbách. Zvítězil s jasným náskokem a nic mu nestojí v cestě k dalšímu posílení moci. K čemu ji využije?
Podobně rozporné je to i s tureckou demokracií. Republikánská opozice sice nedokázala vyhrát nedávné volby, ale stále je velice životaschopná a silná, má v rukou mnohá velká města a volby v Turecku jsou stále skutečnými volbami. Byť například v médiích nebylo měření sil mezi vládní Stranou spravedlnosti a rozvoje a opozicí rozhodně vyrovnané.
Na druhou stranu Erdogan a jeho od demokracie se odchylující režim nejsou v Turecku navždy. Zato Turecko je a zůstává součástí Evropy a to včetně milionových tureckých diaspor v evropských zemích - s Německem na prvním místě.
Proto je důležité neničit mosty mezi Tureckem a Evropou, které ještě stojí, držet spojenectví v NATO, neukončovat jednání o tureckém vstupu do EU a spíše rozvíjet, než omezovat volný obchod mezi EU a Ankarou.
A snažit se pomoci tomu, aby se do Turecka zase vrátily lepší časy, jak ty politické, tak ty ekonomické. Protože špatně pro Turecko nikdy nebylo a nebude dobře pro nás ve zbytku Evropy.
Autor je redaktorem MF DNES
Václav Žmolík, moderátor
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
