Luboš Palata: Mangalice, prase, z něhož je i špek zdravý
Je to prase a není to prase. Alespoň ne takové prase, jaké si člověk pod pojmem prase domácí představí. Pase se celý rok na louce, venku zůstává i v zimě a k přežití mu stačí přístřešek a kupa slámy.
Je chlupaté tak, že vypadá spíše jako ovce, dokáže pobíhat rychlostí, že mu člověk nestačí a přesto se téměř v ničem nepodobá divočákovi neboli praseti divokému.
Když jsem je poprvé před asi deseti lety viděl u Neziderského jezera, na rakousko-maďarském pomezí, v místech kde panonská nížina přechází v předhůří Karpat a Alp, hned jsem se do nich zamiloval. Tehdy to byla úplná rarita.
Starouherská prasata, mangalice, patřila k uherské části bývalé monarchie podobně nerozlučně jako staromaďarský bílý skot s dlouhými špičatými rohy, volně se pasoucí husy, nebo vodní buvoli, kteří přišli do Uher spolu s osmanskými Turky.
Ještě v padesátých letech minulého století jich bylo v Maďarsku spousta, ale pak nastoupila i v této zemi éra socialistického zemědělství a průmyslových velkochovů a mangalice téměř zmizely.
Nedaly se chovat ve vepřínech, bylo z nich méně masa, než z později vyšlechtěných plemen, a příliš sádla. Navíc prase, které vyrůstá na pastvinách a prakticky výhradně spásá trávu a jiné byliny, přibírá výrazně pomaleji, než průmyslově chovaní vepři, takže k porážce je určeno až ve dvou letech života.
Naštěstí i pro mangalice přišel konec komunismu včas a tak plemeno, které bylo vyšlechtěno na počátku devatenáctého století nezmizelo. A s návratem části náročnějších spotřebitelů k ekologickým potravinám se dokonce objevilo cosi, co by se dalo nazvat „mangalicovou módou“.
Z mangalic se nejen v Maďarsku, kde jejich maso kdysi tvořilo základ proslulého uherského salámu, stalo žádané zboží a jejich chovem se začali nejen v Maďarsku, ale také v rakouském Burgenlandu zabývat mnozí zemědělci, kteří o nich slyšeli jen od svých dědů.
Josef Göltl, který bydlí ve městečku Frauenkirchen, jen pár kilometrů od rozlehlé hladiny Neziderského jezera, převzal od otce klasický velkochov vepřů. Ale rozhodl se to dělat jinak a vrátit se k mangalicím, které byly v této části Rakouska, jež bylo ještě před sto lety Uherskem, takříkajíc doma.
Místo vepřína a průmyslového chovu prasat teď doslova pase mangalice. „Aby jim stačila tráva na pastvu, může být tak kolem pěti mangalic na hektar,“ říká u velkého přírodního výběhu, jehož část končí v lese.
„Mangalice jsou skvěle uzpůsobené pobytu ve volném prostranství. Podívejte, jaké mají uši, které jim chrání oči před silným letním sluncem,“ ukazuje nadšeně své více než stokilové chovné prasnice.
„A jejich kožich je v létě chrání před horkem a v zimě před chladem. Bez problémů vydrží i dvacetistupňové mrazy,“ dodává.
Mnoho selátek, která jsou pruhovaná jako malí divočáci, prodá na chov jiným zájemcům, zbytek končí po dvou letech spokojeného života v šunce, salámech, klobáskách, nebo špeku.
Když ochutnáte, musíte přiznat, že není prase jako prase. Josef Göltl dokonce tvrdí, že špek z mangalic je díky tomu jak žijí a co jedí bez cholesterolu a dokonce zdravý.
Nevím co na to odborníci, ale já bych mu to po návštěvě jeho prasečích farem na březích kouzelného Neziderského jezera i věřil.
Hezký víkend vám z rakousko-maďarského pomezí přeje váš Luboš Palata.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
