Longdaysin - natahovač biologického času

Chod vnitřních biologických hodin je dán střídáním činnosti a nečinnosti vybraných „časoměrných“ genů. Takových genů existuje celá řada a jejich vzájemná souhra drží náš rytmus na přibližně čtyřiadvacetihodinových cyklech. Ke každodennímu seřízení chodu vnitřní biologické časomíry přispívá významně střídání dne a noci.

Narušení chodu biologických hodin má pro organismus závažné následky. Kromě toho, že způsobuje nepříjemné poruchy spánku, přispívá také ke vzniku nádorových onemocnění, obezity a kardiovaskulárních chorob.

Tým vedený Stevem Kayem z University of California v San Diegu otestoval vliv 120 000 různých chemikálií na chod vnitřních biologických hodin v lidských buňkách. Buňky byly upraveny genovými inženýry tak, aby při zapnutí časoměrných genů aktivovaly uměle dodaný gen pro zeleně fluoreskující protein. Díky tomu buňky s pracujícími časoměrnými geny zeleně svítí. Po uklidnění genů buňky protein spotřebují a pohasnou. Vědci tak mohli sledovat, zda se pod účinkem testované molekuly biologické hodiny buněk předcházejí nebo naopak zpožďují.

Narazili hned na několik molekul s poměrně jasným efektem na buněčnou časomíru. Jedna z látek však byla zcela výjimečná. Protahovala čtyřiadvacetihodinový den kultivovaných buněk o plných 10 hodin. Látka dostala jméno „longdaysin“, protože „long day“ znamená dlouhý den.

Longdaysin by mohl najít uplatnění při léčbě poruch biorytmů, např. při poruchách spánku. Vědci jsou přesvědčeni, že modifikací molekul longdaysinu by mohli získat látky s ještě silnějším účinkem a navíc zbavené případných nežádoucích vedlejších efektů.