Lízner a Kajínek mají naději

První z nich byl v říjnu roku 1994 zatčen v restauraci při jednání. Na místě činu byl zadržen kufřík s osmi miliony korun. Mělo jít o úplatek za obchod s akciemi jedné mlékárny. Schůzky se zúčastnilo šest osob, jediným obviněným a posléze odsouzeným byl právě Lizner. Proces trval na tuzemské poměry krátce a Lizner si vysloužil šestiletý trest odnětí svobody. Lizner celou dobu vinu popíral. Nebylo mu to nic platné, od pobytu za mřížemi ho to nezachránilo. Ačkoli má Lizner pobyt ve vězení už za sebou, existuje šance, že by mohl celý případ nakonec vyústit v jiný závěr, než ke kterému před lety dospěl soud. Liznerův obhájce totiž požaduje obnovení celého případu a argumentuje tím, že podle nových svědectví mělo jít o policejní provokaci.

V ní měl hrát klíčovou roli podnikatel Luboš Sotona. Ten měl údajně spolupracovat s policií. Ekonomická kontrarozvědka se prý potřebovala za každou cenu blýsknout nějakým úspěchem, protože jí hrozilo zrušení. No a velkou rybou mělo být dopadení Liznera a prokázání přijetí velkého úplatku za prodej akcií jedné mlékárny. Liznerova obhajoba operuje s tím, že zmaření obchodu a zatčení Liznera se hodilo rovněž Sotonovi.

Ten prý působil v obchodu jako zprostředkovatel. Transakce se mu údajně vymkla z rukou a protože mu hrozilo, že bude obviněn z podvodu, ochotně spolupracoval s policií a nastražil na Liznera past. Sotona, který mimochodem kvůli jinému majetkovému trestnému činu skončil za mřížemi, samozřejmě tuto verzi odmítá. Souhlasí pouze s tvrzením, že šlo o policejní akci, která měla posílit renomé ekonomické kontrarozvědky a odvést pozornost od jiných aktivit tohoto policejního útvaru, které byly podle Sotony za hranou zákona. Jaká byla skutečná pravda, to se asi těžko podaří zjistit.

Názorným příkladem může být zatím marná snaha soudce Tomáše Hájka shromáždit veškeré důkazy a rozhodnout o tom, zda proces obnoví. Z jeho slov lze vyvodit, že průtahy jsou na straně policie. Jakoby právě policisté neměli zájem na znovuotevření celého případu. Právě nejasná role policistů spojuje Liznerovu a Kajínkovu kauzu. Rovněž Jiří Kajínek skončil poměrně rychle za mřížemi. Za dvojnásobnou nájemnou vraždu dokonce na doživotí. Nebýt jeho útěk z přísně střežené věznice, který se podobal dobrodružným filmům, patrně by jeho osud nikoho příliš nezajímal. Zájem médií však pomohl k tomu, že se na veřejnost dostala celá řada pochybností o tom, zda nájemným vrahem byl skutečně Kajínek a případně, zda byl vrahem jediným. Proto se jeho obhájci rovněž snaží o znovuobnovení procesu.

Argumentují některými novými svědectvími. Ty po letech nemusí působit příliš přesvědčivě. Pochybnosti spíše vyvolávají jiné okolnosti. Připomeňme si co se v roce 1993 nedaleko plzeňské věznice Bory stalo. Tehdy byl v automobilu zastřelen podnikatel Štefan Janda a jeden z jeho osobních strážců. Druhý z nich divokou přestřelku přežil s těžkými zraněními. Mělo jít o vyřizování si účtů mezi podnikateli. Údajně měl Janda vydírat Vlasáka. Policie na případu pracovala a chystala se Jandu zadržet. Zásah byl na poslední chvíli odložen a než se uskutečnil, byl už Janda mrtvý. Hlavně na základě svědectví přeživšího osobního strážce byl za dvojnásobnou vraždu a pokus o další odsouzen na doživotí Jiří Kajínek.

Právě vystupování klíčového svědka je velmi nevěrohodné. Ve svých výpovědích se často lišil. Navíc v době výslechu byl sám ve vazbě a jak přiznal, hrozil mu vysoký trest. Patrně za příslib spolupráce nakonec přísnému trestu unikl. V těchto dnech byl před soud předvolán znovu. Odmítl vypovídat. Proč? Na to nechtěl odpovědět. Další podivuhodnou okolností je, že nikdy nebyla provedena pořádná rekonstrukce činu. Tedy zda bylo v silách jediného člověka zabít dva lidi a jednoho těžce zranit. Ještě neobvyklejší je, že oba podnikatelé, kteří v kauze figurovali, měli blízké vztahy k některým mužům z plzeňské kriminálky. Dva z nich se dokonce stali členy vyšetřovacího týmu. Mohli mít tudíž zájem na určitém průběhu vyšetřování a na tom, aby za jediného viníka byl označen právě Kajínek. Tyto nejasnosti poukazují na pochybení policie a také na podivné poměry, které u ní panovaly a možná ještě panují.

Pokud policisté z elitních útvarů měli napojení na podnikatelskou sféru, je to přinejmenším znepokojující. Tím spíš, že podle všeho v těchto kruzích docházelo k vydírání. Zkrátka jak u kauzy Jaroslava Liznera, tak v případě Jiřího Kajínka existují i po letech některé otazníky. Ty otevírají prostor k nejrůznějším spekulacím. Nejvíce znepokojující na nich je to, že k jejich vzniku přispěla podivná práce elitních policejních útvarů.

A zdá se, že právě tyto represivní složky nemají mimořádný zájem na tom, aby všechny pochybnosti byly uspokojivě vyvráceny, a aby se místo otazníků za kauzami objevila zřetelná a nezpochybnitelná tečka.