Lisabonská smlouva: Co chce Václav Klaus?

Před novináři nicméně oba zopakovali, v čem se jejich postoj liší: zatímco Klaus Irům "fandí" a smlouvu považuje za chybu, Kaczynski doufá, že Irové časem změní názor a z tohoto důvodu Polsko nechce být poslední překážkou. Proto se i Kaczynski rozhodl text, už schválený polským sejmem, po svém setkání se Sarkozym přece jen podepsat. Zda až poté, co mu v Paříži slíbili montovnu motorů pro Peugeoty a pomoc s loděnicemi v Gdaňsku, není v této souvislosti podstatné.

Zajímavější je totiž otázka, co by musel kdo slíbit Václavu Klausovi, aby od svého- mezi evropskými státníky už naprosto ojedinělého- odporu ke smlouvě upustil. Při veškeré kritice jejího textu se prezident totiž vyhýbá přímé odpovědi na otázku, zda by ji podepsal, kdyby prošla parlamentem.

V rozhovoru s Lidovými novinami nedávno jen poznamenal, že doufá v její odmítnutí Ústavním soudem nebo senátem. Aby se tak stalo, o to se ovšem prezident velmi snaží: Ve vyjádření, které jako ústavní činitel poslal začátkem června Ústavnímu soudu, klade této instituci na srdce, aby si své rozhodnutí důkladně rozmyslela, protože prý jde o "jedno z nejvýznamnějších a nejodpovědnějších v historii českého ústavního soudnictví" a bude mít "precedenční význam". V očích Klause lze podle české ústavy pravomoci zdejších orgánů přenášet jen na entitu existují mezi státy a nikoliv nad nimi. To by se však přijetím Lisabonské smlouvy údajně stalo. Tím by Lisabonská smlouva změnila i naši Přístupovou smlouvu. "Je proto legitimní otázka", píše prezident Klaus doslova, "zda i souhlas k ratifikaci Lisabonské smlouvy nemá být předmětem referenda".

Tady dodejme, že všelidové hlasování o vztahu k EU u nás už bylo, a sice před vstupem v roce 2003. Otázka byla tehdy jasná: vstoupit či ne. A většina hlasujících byla pro. Jakmile je ale matérie komplikovanější, začíná problém. To se ukázalo už v irském případě v roce 2001 při schvalování smlouvy z Nice, bez které by se EU nebyla mohla rozšířit o státy střední Evropy a tudíž ani o naši zemi: irští voliči k tomu svolili až napodruhé, protože při prvním hlasování chtěli své vládě hlavně signalizovat nespokojenost s vnitropolitickou situací.

Takže si představme následující scénář: na začátku září se strana Zelených semkne kolem svého pragmatického leadera Bursíka a koalice zůstane zachována. Ústavní soud vydá verdikt, o kterém je - mimochodem- přesvědčena i řada odborníků na ústavní právo: totiž , že Lisabonská smlouva neodporuje ústavě. Topolánkovi se podaří protlačit smlouvu parlamentem i senátem výměnou za radar. Mezitím je listopad a Václav Klaus odjíždí na dávno naplánovanou cestu do Irska, která, jak včera řekl doslovně "může být dobrou příležitostí pochopit situaci v této zemi". Přijede tam každopádně v roli rytíře, který se neohroženě postavil za irské právo na vlastní rozhodnutí, a byl ochoten za to snášet leckterá protivenství. Už proto mu bude tamní veřejnost mnohem víc nakloněna než Sarkozymu. Vajíčka po něm nikdo házet nebude. Česko by pak svoje předsednictví mohlo díky Klausovi zahájit dojednáním opakovaného irského referenda a kdyby tentokrát dopadlo kladně, nestálo by nic v cestě ani Klausově podpisu pod Lisabonskou smlouvou.

Pragmatický politik, který se za celou svou kariéru vyznačoval kromobyčejnou flexibilitou, by byl rázem ověnčen gloriolou zachránce unie a k pražskému Hradu by mu vděční Evropané byli možná ochotni nabídnout i víc. Jak to nedávno v televizi Z 1 řekl zástupce šéfredaktora Lidových novin, třeba pozici evropského prezidenta.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .