Lidé se mohli naučit chodit na stromech

Debaty o tom, jak se poprvé člověk napřímil a začal chodit po dvou končetinách, se táhnou od dob Charlese Darwina až do současnosti. Odborníci se rozdělili do dvou táborů: první skupina tvrdí, že předek člověka chodil po čtyřech po zemi a při chůzi se opíral o klouby prstů podobně, jako to dělají afričtí lidoopi. Druhý tábor se naopak domnívá, že vzpřímená chůze začala v korunách stromů, kde náš předek chodil po zadních a pomáhal si přitom ručkováním.

Nová studie, kterou zveřejnil časopis Proceedings of the National Academy of Sciences, podporuje druhou teorii. Evoluční antropologové srovnávali mechaniku chůze goril, šimpanzů a bonobů - tedy druhů, které se na první pohled pohybují stejně a při se chůzi opírají o klouby prstů. Vědci ale odhalili podstatné rozdíly. Zápěstí na zemi žijících goril zůstává při chůzi v jedné rovině s osou končetiny, takže pohyb se trochu podobá "sloupovitému" kráčení slonů. Šimpanzi a bonobové, kteří tráví více času na stromech, mají zápěstí mnohem flexibilnější, takže se při pohybu může odklánět od osy končetiny.

Co z toho vyplývá? Gorily a šimpanzi si svůj způsob chůze zřejmě vyvinuli zcela nezávisle na sobě. Tím pádem je možnost, že by chůze na kloubech prstů existovala u společného předka afrických lidoopů a lidí, silně nepravděpodobná. Jako daleko reálnější vidí vědci možnost, že předek člověka žil na stromech, kde začal chodit po zadních a pokračoval v tom i poté, co sestoupil na zem.