Lidé a meteorit, chvála pesimismu a malíř na přelomu času
Nejprve se vypravíme do ruského Čeljabinska a přečteme si chvalozpěv na tamní občany, kteří většinou dokázali zachovat chladnou hlavu, když nad jejich městem bez varování vybuchl meteorit. Zvláštní ale je, že je ihned napadlo, že začíná válka. Naším druhým tématem je zajímavý německý výzkum, který ukazuje, že pesimismus starých lidí může být docela zdravý, nemluvě o tom, že to často bývá reálný pohled na vlastní život. Na závěr vás pozveme do Londýna na výstavu italského barokního mistra, který žil a pracoval na přelomu významných epoch výtvarného umění.
Rusy prý nic nezaskočí
Básnířka a spisovatelka Irina Ratušinská zahajuje svůj článek pro deník Moscow Times, paradoxní větou, že každý ví, že Rusy nic nepřekvapí, a proto jsou morálně připraveni na všechno. Jako příklad uvádí nedávný výbuch meteoritu nad uralským Čeljabinskem. Město má více než milion obyvatel, takže je skvělé, že přitom nikdo nezemřel.
Výbuch byl podle americké vesmírné agentury NASA třicetkrát větší než exploze, která na konci druhé světové války zničila japonskou Hirošimu. Cosi neznámého se řítilo po nebi a pak se objevil prudký záblesk následovaný horkou vlnou a prudkým zaduněním. Vzápětí vypadla veškerá mobilní komunikace. Co si má člověk v takové chvíli pomyslet a hlavně udělat?
Kdyby v milionovém městě vypukla panika, neobešlo by se to bez mnoha obětí, ale žádná panika nenastala. Lidé vylili svůj stres hojnými kletbami, ale zranění nevykrváceli a dostali včas lékařskou pomoc. Nikdo nezahynul ani v patnáctistupňovém mraze, který pronikal okny a dveřmi rozbitými napadrť.
A to všechno navzdory faktu, že v první půlhodině po výbuchu nebylo po nouzových službách ani vidu ani slechu. Nezazněla jediná poplašná siréna. Tyto signály jsou v mírové době aktivovány, aby lidé věděli, že mají zapnout rozhlasové a televizní přijímače, kde se má ozvat hlas odpovědných činovníků, kteří vysvětlí spoluobčanům, co se stalo a co by se mělo udělat.
To ale nevěděli ani oni, protože meteority nepadají z nebe každý den. Lidé se proto začali chovat nezávisle a jejich počínání bylo natolik přiměřené situaci, že tato pozitivní zkušenost stojí za zapamatování. Poslechněme si, co o tom vyprávěli sami obyvatelé Čeljabinska.
„Co dělat? No tak jo, popadla jsem kočku a pas a vyběhla jsem na ulici. Lidi říkali, že bych se měla vrátit domů, napustit si dost vody a počkat, co bude dál.“
„Všechna okna v kanceláři vlétla dovnitř a otloukla omítku na stropech i na zdech. Světla se roztříštila, ženy ječely a já jsem měl z nějakého důvodu dojem, že mám dopít kávu a vytáhnout z kapsy kabátu vojenskou knížku. Zařval jsem – holky, to je válka – a vyhnal jsem je ven. Ulice byla plná lidí a všichni se dívali na nebe. Podle pruhu vodní páry na obloze se mi zdálo, že to nebyla raketa ani letadlo.“
První reakce byla správná – opustit budovu a vzít sebou dokumenty a každého tvora, který je naživu. Fakt je, že nejdřív lidi napadlo, že je to jaderný úder, ale riziko, že dostanou dávku, ať zůstanou uvnitř nebo vyběhnou na ulici, je stejné. Venku jsou však lidé, kteří mohou pomoci nebo poradit. Žádná raketa to není, její trysková stopa takhle nevypadá. Tohle pozná spousta Rusů, takže válka není a oni se mohou v klidu vrátit domů.
Ten, kdo je na ulici, může na druhé straně pomoci jiným. Telefonní komunikace nefungovala, takže se nedala zavolat sanitka, takže kdo měl auto, zavezl poraněné lidi do nemocnice sám. V jedné třídě zarazila učitelka děti, které běžely k oknu, když se za ním objevil prudký záblesk. Nařídila jim, aby se schovali pod lavice a utíkala otevřít skleněné dveře mezi třídami, protože věděla, že po záblesku může přijít obrovská tlaková vlna.
A ta za chvilku opravdu přišla, zatřásla sklem a rozbila ho na kousíčky. Učitelka přikázala žákům, aby si oblékli kabáty a pospíšili si na ulici. Děti utrpěly nanejvýš jen nějaké škrábnutí, ale učitelka musela být převezena do nemocnice s četnými tržnými ranami.
Všechny školy i školky byly ihned vyklizeny a děti byly předány svým rodičům, kteří byli za chvíli na místě. Jakmile zazněla výzva, u nemocnic se rychle shromáždili dobrovolníci, aby darovali krev poraněným lidem. První chvíle, které často rozhodují o životě a smrti, nebyly promarněny.
Autorka článku v ruském deníku Moscow Times uzavírá, že se občané uralského Čeljabinska už vědí, že když se stane něco mimořádného, mají si pospíšit ven na ulici mezi lidi, i když tam panuje velký mráz. Celé vyprávění vyznívá jako chvalozpěv na lidi, kteří se nedali zaskočit. Zbývá otázka, proč lidi uprostřed hlubokého míru ihned napadlo, že přišla válka.
Nebojte se pesimismu
Na knižním trhu roste počet odborných i populárních titulů, kde se dočteme, že pozitivní myšlení má dobrý vliv na zdraví a podporuje vyhlídky na delší a šťastnější život. V kanadském deníku National Post jsme našli i opačný pohled. Je to informace o dlouhodobém německém výzkumu, který dospěl k závěru, že lidé – a zejména ti starší – kteří hledí do budoucna pesimisticky, jsou na sklonku života spokojenější než jejich optimističtější vrstevníci.
Optimisté mívají sklon zavírat oči před skutečností a nechtějí se dovědět pravdu o nevyhnutelných trampotách stáří, ale ani o smrti. Pesimistické očekávání na druhé straně pomáhá lidem, aby si uvědomili, že musí být opatrní a dávat si pozor. Výzkum, který byl nedávno uveřejněn v americkém odborném časopise Psychologie a stárnutí, zjišťoval, jak se časem mění naše očekávání, zda nás čeká spokojený život.
Profesor Frieder Lang z univerzityy v Erlangenu, který vedl výzkum, řekl, že dvě třetiny Němců ve věku mezi 65 a 96 lety, kteří čekají, že život půjde jenom k horšímu, jsou ve skutečnosti zdravější, než by se dalo podle jejich názoru předpokládat. Pesimistický výhled do budoucna je často reálnější. Starší lidé vidí, jak se blíží tělesné a duševní potíže a smrt, a proto se například tolik nebrání pomoci sociálních služeb a investicím, které jim usnadní stárnutí.
Výzkumníci využili údaje, které každý rok shromažďuje německý Socio-ekonomický panel od 40 tisíc lidí ve věku mezi 18 a 96 lety. Lidé byli vesměs osobně dotazováni, jak jsou spokojeni se životem a jak si myslí, že budou spokojeni za pět let. Odpovědi byly seskupeny podle stáří – od 18 do 39 let byli lidé označeni jako mladí, od 40 do 64 let byli zařazeni do středního věku a čas mezi 65 a 96 lety byl chápán jako stáří.
Mladší lidé jsou většinou spokojenější a čekají, že časem budou ještě spokojenější. Ve středním věku jsou realističtější, protože se domnívají, že budou právě tak spokojeni jako nyní. Většina starších lidí – asi 43 procent, čeká, že budou časem méně spokojeni než dnes. Čtvrtina předpovídá svou spokojenost celkem přesně a třetina ji přeceňuje.
Spíše pesimistický pohled se vám může v tomto věku vyplatit. Když za pět let zjistíte, že jste se před časem dívali do budoucna příliš chmurně, můžete vám ulevit. Věci se možná skutečně zhoršily, ale vy jste se naučili, že je můžete brát příznivěji. Když přemýšlíte o dalších pěti letech, budete asi zase čekat, že to bude horší, ale zároveň se budete snažit, abyste to nebrali tak tragicky.
Profesor Frieder Lang na závěr varuje, aby se výsledky jeho výzkumu nevykládaly mylně: „Dá se samozřejmě přesvědčivě ukázat, že brát věci pozitivně je dobrý postoj. Náš výzkum jen dodává, že když je bereme pozitivně teď, tak to ještě nemusí znamenat, že najisto víme, jak se na ně budeme dívat v budoucnu.“
Malíř na přelomu časů
Toho dne roku 1563 měl italský malíř Federico Barocci štěstí. Žil tehdy v Římě a dařilo se mu natolik, že ho jeho kolegové pozvali na piknik a pokusili se ho zabít otráveným salátem. Barocci, který se narodil roku 1533 a zemřel roku 1612, to přežil a vrátil se do rodného Urbina. Nebezpečná hostina znamenala v jeho životě významný obrat. Stal se z něj samotářský invalida, který velice pomalu tvořil obrazy plné nadpozemské něhy a krásy.
Recenzent deníku Daily Telegraph provázel počátkem letošního roku kurátora Carola Plazzottu na cestě po italské oblasti Marche mezi Jadranem a Apeninami, kde je spousta obrazů Federika Barocciho. Několik jich visí v kostelích, pro které byly původně namalovány. Byla to seznámení s umělcem, jehož obrazy se vyznačují barevnou harmonií a složitou kompozicí, ale zároveň z nich vyzařuje až opojná zbožnost.
Federico Barocci se narodil v rodině výtvarných umělců, astronomů a hodinářů. Jeho strýc byl architekt a prastrýc Girolamo Genga byl Rafaelův spolužák a dvorní malíř v Urbinu. Dalo by se říci, že jejich potomek pocházel z umělecké elity. Jeho dílo tvoří most mezi vrcholnou renesancí a barokem 17. století. V době jeho mládí ještě pracoval Tizian a Michelangelo, s nímž se Barocci jednou setkal na ulici v Římě. Velký mistr se podíval na kresby a povzbudil ho.
Když Barocci zestárl, jeho současníky byli barokní mistři včetně Rubense, který právě umělecky dozrával. V katolické Evropě vládla protireformace často spojovaná s inkvizicí a krutou španělskou armádou. Dnes už i protestanti uznávají, že to nebyla jen éra inkvizitorů a seznamů zakázaných knih, ale i znamenitých misionářů a mystiků, jako byla svatá Terezie z Ávily. Patří sem i nadpozemská krása na obrazech Madon a Kristů. Vášnivé pohledy světců hovořily k srdcím věřících a probouzely v nich kajícné city.
Po travičském incidentu v Římě byl Barocci čtyři roky vážně nemocný a trpěl bolestmi, které mu bránily chopit se štětce. Nakonec ho částečně vyléčil malý zázrak. Jednoho dne se tak vroucně modlil k Panně Marii, že ho vyslyšela. Nevyléčil se sice úplně, ale ulevilo se mu natolik, že byl schopen namalovat malý obrázek Madony s dítětem. Od té doby začal opět pracovat, i když jen dvě hodiny denně.
Barocci žil ve skromném domě v tiché ulici východoitalského Urbina. Pracoval velice pomalu – říká se, že oltářní obraz svatého Františka v Urbinu vznikal sedm let. Ke každému dílu vznikla spousta přípravných kreseb, které se velmi často zachovaly dodnes. Tyto jemné skici ze života jsou asi modernímu oku nejpřístupnější. Barocci kreslil podle skutečnosti a všímal si spousty detailů na lidech kolem sebe. Když zahlédl krásný pohled v očích, pěkný profil nebo ústa, použil je, když chtěl vystihnout podobu světce nebo anděla.
Urbinský vévoda Francesco Maria della Rovere se chlubil, že jen on dokáže získat obrazy od toho zvláštního malíře, o které měli zájem i jiní vladaři. Jedno Barocciho mytologické plátno bylo určeno jako dar pro císaře Rudolfa II., které však bylo na jeho vkus málo erotické. V posledních desetiletích 16. století byl Barocci pokládán za jednoho z největších malířů, s nímž mohl soupeřit jen Benátčan Tintoretto.
A tak není divu, že po jeho službách toužili i jiní panovníci. Barocci na jedné z řídkých cest z domovského kraje navštívil Florencii. Tam natolik zaujal velkovévodu Franceska Mediciho, že ho vladař na zapřenou provedl po medicejských sbírkách. Bral ho ze sálu do sálu, ukazoval mu obrazy a sochy a chtěl vědět, které jsou podle jeho hosta nejcennější.
Nakonec přišel za vladařem jakýsi dvořan se vzkazem a Barocci najednou zjistil, kdo je jeho průvodce, který se ho pak pokusil přesvědčit, aby se přestěhoval do Florencie, a nabízel mu mimořádně výhodné podmínky. Barocci se však zdvořile poukázal na své chatrné zdraví s tím, že musí zůstat v okolí svého domovského města, omluvil se a vrátil se do Urbina.
Většina velkých světových galerií má sice ukázku jeho díla, ale když ho chcete vidět téměř celé, musíte se vypravit do Urbina a do malých měst v kraji Marche, jako je pobřežní Senigallia nebo Piobbico na úpatí Apenin. Teď máte až do 19. května příležitost obdivovat plátna Federika Barocciho v londýnské Národní galerii.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
