Lída Rakušanová: Zemřel Anton Otte, symbol česko-německého smíření
Ve středu 29. prosince 2021 zemřel emeritní probošt vyšehradské kapituly Mons. Anton Otte. Bylo mu 82 let. Kdo se jen trochu orientuje v česko-sudetoněmeckých vztazích, nemohl ho minout. Po listopadu byl tento vidnavský rodák snad nejvýraznější tváří Ackermannovy obce, sdružení sudetoněmeckých a českých křesťanů usilujících o smír mezi Čechy a Němci.
Bylo mu šest let, když skončila druhá světová válka. V poválečném chaosu mu otce nechal popravit jeden z nechvalně proslulých lidových soudů. Matka se domáhala jeho rehabilitace tak dlouho, až nakonec zůstala i se svými šesti dětmi v rodné Vidnavě.
Čtěte také
V jednom z rozhovorů pro Rádio Svobodná Evropa Anton Otte vzpomínal, jak po celá léta jeho dětství dbala maminka na to, aby její děti mluvily doma německy a aby také německy četly. Ona sama česky nepromluvila. Teprve když se v roce 1960 směli vystěhovat do Bavorska a jeden z českých exilových duchovních se nabídl, že za jejího popraveného manžela přečte zádušní mši, slyšel ji její syn poprvé modlit se Otčenáš česky.
V Německu vystudoval Anton Otte teologii a přijal kněžské svěcení. A když přišel rok 1968 a pražské jaro skončilo v Československu pod pásy sovětských tanků, byl už kaplanem v Ebermannstadtu severně od Norimberka a zároveň pracoval i v Ackermannově obci – v katolickém sdružení, které vyhnaní sudetští Němci založili 13. ledna 1946 v Mnichově, kde se tenkrát sešli k neformální bohoslužbě a modlili se, aby myšlenka pomsty a odplaty neovládla jejich srdce.
Smíření až za hrob
To Ackermanni mají ostatně ve vínku: „Odvrať se od zla a čiň dobro, hledej mír a setrvej v něm. Nade vše světské si ceň čistého, ryzího svědomí.“ Ten citát je ze středověkého díla Ackermann von Böhmen, tedy Oráč z Čech, ve kterém hlavní postava vede spor se smrtí, aby nakonec nespravedlnost vlastního osudu překonala příklonem k vyšším hodnotám.
Po sovětské invazi v roce 1968 pomáhala německá Ackermannova obec českým a slovenským křesťanům, a když na tuhle dobu Anton Otte vzpomínal, bylo zřejmé, že pro něj Československo navzdory všemu, co tam zažil, nepřestalo být rodnou zemí, domovem.
Na konci 80. let, ještě před pádem železné opony, byl Anton Otte jedním z iniciátorů slavného provolání německých a českých křesťanů s názvem: „Česko-německé sousedství se musí zdařit!“ A v roce 1991, když Ackermanni ustavili v Praze kancelář, stal se jejím prvním vedoucím. Za svou činnost pak dostával jedno vyznamenání za druhým. Od Řádu T. G. Masaryka od Václava Havla v roce 1996 a o rok později Spolkového kříže za zásluhy v Německu přes Bavorský řád za zásluhy v roce 2013 až po čestné občanství města Vidnava za celoživotní přínos v rozvíjení česko–německých vztahů v roce 2015. 31. ledna 2001 ho papež Jan Pavel II. jmenoval papežským kaplanem.
On sám si ale nejspíš cenil toho, že když v roce 2002 převzal duchovní správu vyšehradského dómu, zdědil po svém předchůdci na znamení svého nového postavení zlatou hvězdu. Naposled ji nosil Bohumil Stašek, který po válce proslul větou, že se křesťanské přikázání lásky k bližnímu nevztahuje na sudetské Němce. „A právě já, sudetský Němec, zaujímám jeho místo a nosím jeho signum,“ řekl tehdy Anton Otte. A svým neodolatelně sympatickým způsobem dodal: „Tomu říkám smíření až za hrob.“
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
