Lída Rakušanová: Yvonne Přenosilová naposled
Kdo v 60. letech rozum bral, nemohl zpěvačku Yvonnu Přenosilovou přeslechnout. A to nejen kvůli jejímu lehce rozječenému hlasu, který perfektně ladil s rokenrolovými songy se skvělými texty, ale i proto, že ve svých ani ne šestnácti vypadala na scéně jako normální mladá holka, kterou to, co dělá, jednoduše baví. Jinými slovy, byla autentická.
A to jí zůstalo po celý život. Což vím zcela určitě, protože jsme si byly nablízku řadu desetiletí: jak pracovně ve Svobodné Evropě, tak privátně. Po listopadu 1989 až do pondělka 11. září letošního roku dokonce pod jednou střechou žižkovského činžáku.
Čtěte také
Raketovou kariéru Yvonny Přenosilové přerušil 21. srpen 1968, což se stalo mnoha lidem, ale v jejím případě to mělo velmi konkrétní následky: patřila totiž k oné první hrstce známých osobností, které podepsaly „2 000 slov“. Petici, kterou si Kreml vybral jako záminku k převálcování pražského jara.
Bezprostředně po invazi se šířily po republice zprávy, že signatáře odvlečou Rusové kamsi na Sibiř. Yvonně se tehdy místní Romové nabídli jako bodyguardi, a skutečně prý drželi před jejím domem hlídky. Když pak v Moskvě podepsal Dubček a spol. kapitulaci, bylo jasné, že stát se může cokoliv.
Vtipná a suverénně vypadající osobnost
Yvonna odjela do Londýna. Měla tam našlápnuto ke slibné kariéře už od roku 1965, kdy tam nazpívala singl a vystoupila v televizi. Další nabídky ale tenkrát odmítla s tím, že si nejdřív musí udělat maturitu.
Jako poslušná dcera se po srpnu 1968 vrátila i k rodičům, kteří emigrovali do Mnichova. A šla se představit do tehdy nejznámějšího hudebního vydavatelství v Německu, kde jí nejdřív nadšeně vítali, ale pak nadšení ochabovalo a neoficiálně se dozvěděla, že je za tím nátlak z Prahy.
Nakonec se německé vydavatelství, které mělo s Prahou čilé obchodní vztahy, rozhodlo československé komunisty radši neprovokovat. Yvona o tom nikdy veřejně nemluvila, a když jsem se ptala proč, říkala, že by to lidi mohli brát jako výmluvu, protože pro to nemá žádný konkrétní důkaz.
Další fiasko zažila Yvonna v roce 1971, kdy to chvíli vypadalo, že z komunistické klece uletí i „zlatý slavík“ Karel Gott. Zůstal tehdy v Hamburku a spolu s bratry Štaidlovými nabídl Yvonně spolupráci. Měli už dohodnutá vystoupení a Yvonna si na ně snad už koupila i nové šaty.
Jenže mezitím přemlouval Karla Gotta k návratu osobně sám Gustáv Husák. S úspěchem. Yvonne pak nastoupila k British Arways jako pozemní letuška a vždycky říkala, že to byla nejlepší léta jejího života. Se skvělou dívčí partou se prý díky volným letenkám podívala o víkendech do nejrůznějších koutů světa.
Věřím jí to na slovo. Ta nesmírně vtipná a suverénně vypadající osobnost, schopná přimět společnost k salvám smíchu, měla po listopadu před vystupováním na koncertech, tedy přesně to, co od ní publikum očekávalo, děsivou trému. A každý uštěpačný článek v bulvárním tisku ji stupňoval. Někdy mě napadá, jestli těch posledních sedm let, kdy kvůli bolestem ischiasového nervu téměř nevycházela z bytu, nemělo nevědomky i tenhle podtext. Teď už to nerozluštím.
Autorka je komentátorka Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
