Lída Rakušanová: Sedmdesátiny sudetoněmecko-české vzájemnosti

Lída Rakušanová v rozhovoru pro magazín eRko
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lída Rakušanová v rozhovoru pro magazín eRko

Je to už řada desetiletí, co jsem se poprvé ocitla v mnichovském Sudetoněmeckém domě. Pod názvem „Böhmische Nacht“ tam Kulturní spolek Adalberta Stiftera pořádal literární happening, a už v překladu názvu téhle celonoční slavnosti kultury se zrcadlilo, jak jsou Češi a jejich němečtí krajané notoricky „ztraceni v překladu“.

Došlo mi tam tenkrát názorně, jak pošetilé je chápat literární krajinu Čech, Moravy a Slezska jen jako „tschechisch“, tedy v národnostně „českém“ kontextu a ochuzovat ji o její zeměpisný aspekt, skrývající se pod německým a do češtiny nepřeložitelným názvem „böhmisch“.

A ignorovat tudíž pozoruhodné autory německého jazyka jako je moravsko-rakouská spisovatelka Marie Ebner-Eschenbachová nebo v Trutnově narozený a po válce odsunutý Josef Mühlberger. Od té doby osidluji svou rodnou literární krajinu německy píšícími autory ze zemí koruny české dodnes.

Sudetoněmecký kulturní spolek, nesoucí jméno jednoho z nich, má ale za 70 let své existence, kterou v těchto dnech oslavuje, na svém kontě zásluh podstatně víc než jen tu, že kdysi jedné nedovzdělané studentce bohemistiky z Karlovy univerzity otevřel oči.

Předstih ve znalostech integračních kulturních procesů

V roce 1947, kdy vrcholil odsun sudetských Němců z Československa, založili Kulturní spolek Adalberta Stiftera sudetoněmečtí umělci a spisovatelé. Záhy se stal platformou, před kterou vyhnanci z Československa hledali své odsunuté sousedy a přátele, rozprášené do všech koutů poválečného Německa. Přesto se toto sdružení vždycky snažilo klást důraz na sounáležitost s Československem, na budování vzájemné důvěry, zdůrazňovalo spřízněnost české a německé kulturní tradice.

Adalbert Stifter (fotografie neznámého autora)

Po srpnu 1968, když sovětské tanky převálcovaly Pražské jaro, se Spolek Adalberta Stiftera spolupodílel na založení „Československé kanceláře“, která pomáhala českým a slovenským emigrantům z řad umělců a spisovatelů. Díky této své tradici, kterou jeho nynější jednatel, literární historik a spisovatel Peter Becher cílevědomě pěstoval, měl Spolek Adalberta Stiftera po Listopadu 1989 ty nejlepší předpoklady stát se lokomotivou česko-německé kulturní výměny.

A využil je beze zbytku. Do paměti zdejší veřejnosti se zapsal za poslední čtvrtstoletí například pozoruhodnou výstavou o významu Prahy pro německý exil ve 30. letech. Je iniciátorem renomované Umělecké ceny česko-německého porozumění. Kromě toho pořádá přednášky a kolokvia, vydává ročenku a kulturní čtvrtletník.

Když psal Michael Frank, po Listopadu řadu let korespondent Süddeutsche Zeitung v Praze, minulý týden pro tentýž list komentář k sedmdesátinám Spolku Adalberta Stiftera, zakončil ho poznámkou, že tento spolek disponuje v dnešní rozjitřené debatě o cizáctví a migraci značným předstihem ve znalostech integračních kulturních procesů.

A že by neškodilo se o tom s ním občas poradit. Dodat zbývá, že radit by se potřebovala nejen německá, ale snad ještě intenzivněji i česká strana.