Lída Rakušanová: Sedmdesátiny sudetoněmecko-české vzájemnosti
Je to už řada desetiletí, co jsem se poprvé ocitla v mnichovském Sudetoněmeckém domě. Pod názvem „Böhmische Nacht“ tam Kulturní spolek Adalberta Stiftera pořádal literární happening, a už v překladu názvu téhle celonoční slavnosti kultury se zrcadlilo, jak jsou Češi a jejich němečtí krajané notoricky „ztraceni v překladu“.
Došlo mi tam tenkrát názorně, jak pošetilé je chápat literární krajinu Čech, Moravy a Slezska jen jako „tschechisch“, tedy v národnostně „českém“ kontextu a ochuzovat ji o její zeměpisný aspekt, skrývající se pod německým a do češtiny nepřeložitelným názvem „böhmisch“.
A ignorovat tudíž pozoruhodné autory německého jazyka jako je moravsko-rakouská spisovatelka Marie Ebner-Eschenbachová nebo v Trutnově narozený a po válce odsunutý Josef Mühlberger. Od té doby osidluji svou rodnou literární krajinu německy píšícími autory ze zemí koruny české dodnes.
Sudetoněmecký kulturní spolek, nesoucí jméno jednoho z nich, má ale za 70 let své existence, kterou v těchto dnech oslavuje, na svém kontě zásluh podstatně víc než jen tu, že kdysi jedné nedovzdělané studentce bohemistiky z Karlovy univerzity otevřel oči.
Předstih ve znalostech integračních kulturních procesů
V roce 1947, kdy vrcholil odsun sudetských Němců z Československa, založili Kulturní spolek Adalberta Stiftera sudetoněmečtí umělci a spisovatelé. Záhy se stal platformou, před kterou vyhnanci z Československa hledali své odsunuté sousedy a přátele, rozprášené do všech koutů poválečného Německa. Přesto se toto sdružení vždycky snažilo klást důraz na sounáležitost s Československem, na budování vzájemné důvěry, zdůrazňovalo spřízněnost české a německé kulturní tradice.
Po srpnu 1968, když sovětské tanky převálcovaly Pražské jaro, se Spolek Adalberta Stiftera spolupodílel na založení „Československé kanceláře“, která pomáhala českým a slovenským emigrantům z řad umělců a spisovatelů. Díky této své tradici, kterou jeho nynější jednatel, literární historik a spisovatel Peter Becher cílevědomě pěstoval, měl Spolek Adalberta Stiftera po Listopadu 1989 ty nejlepší předpoklady stát se lokomotivou česko-německé kulturní výměny.
A využil je beze zbytku. Do paměti zdejší veřejnosti se zapsal za poslední čtvrtstoletí například pozoruhodnou výstavou o významu Prahy pro německý exil ve 30. letech. Je iniciátorem renomované Umělecké ceny česko-německého porozumění. Kromě toho pořádá přednášky a kolokvia, vydává ročenku a kulturní čtvrtletník.
Když psal Michael Frank, po Listopadu řadu let korespondent Süddeutsche Zeitung v Praze, minulý týden pro tentýž list komentář k sedmdesátinám Spolku Adalberta Stiftera, zakončil ho poznámkou, že tento spolek disponuje v dnešní rozjitřené debatě o cizáctví a migraci značným předstihem ve znalostech integračních kulturních procesů.
A že by neškodilo se o tom s ním občas poradit. Dodat zbývá, že radit by se potřebovala nejen německá, ale snad ještě intenzivněji i česká strana.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
