Lída Rakušanová: Pražské jaro u nás a v Evropě – mýta a realita

Srpen 1968
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Srpen 1968

Invaze pod taktovkou Kremlu zničila před půl stoletím na dalších 21 let nejen naději Čechů a Slováků na život ve svobodě.

Vpád více než půl milionu sovětských, polských, maďarských a bulharských vojáků do Československa, tato největší vojenská akce v Evropě od druhé světové války, předurčil i další vývoj v celé Evropě.

Inspiraci a národní hrdost hledejme v době před 21. srpnem 1968. Já to zažila, říká Rakušanová

21. srpen 1968 v Liberci

Podle průzkumů CVVM vnímají Češi srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy jako horší událost než obě světové války nebo politické procesy v 50. letech.  Myslí si to 76 % Čechů a 61 % Slováků.  

S invazí výslovně nesouhlasilo Rumunsko Nicolae Ceausesca. A hned v září 1968 vystoupila z Varšavského paktu Albánie. Moskva na to reagovala tzv. Brežněvovou doktrínou, omezující suverenitu jednotlivých zemí východního bloku. Napříště byl jejich vnitřní vývoj věcí celého Varšavského paktu, který měl právo zasáhnout, pokud se některá z členských zemí začne odchylovat od Moskvou vytýčené linie. Západ pochopil, že se bez věrohodného jaderného odstrašení neobejde.

Tady je ovšem třeba zdůraznit, že pražské jaro zdaleka neznepokojovalo jen Kreml. Nanejvýš rozčileni byli vývojem v Československu především komunističtí pohlaváři Walter Ulbricht ve východním Německu a Wladyslaw Gomulka v Polsku. „Ciala Polska čeka na svego Dubčeka,“ provolávali polští studenti na březnových demonstracích, které polský režim neváhal potlačovat i rozpoutáním obludné antisemitské kampaně.

Říct na rovinu, jak se věci mají

Rovněž východoněmecká mládež vzhlížela v roce 1968 s daleko většími nadějemi k Praze než k demonstrujícím studentům v západním Německu, kteří se sice také bouřili proti establishmentu, ale ze zcela opačných ideologických pozic. V Berlíně, Brémách nebo Frankfurtu šli levicoví studenti na barikády, protože chtěli komunismus nastolit.

„Chytí vás strašlivý vztek,“ vzpomíná na srpen 1968 Marta Kubišová

Marta Kubišová v Divadle Ungelt

Marta Kubišová stále ráda zpívá písničku Modlitbu pro Martu. Oblíbená skladba nebude chybět na koncertě na Václavském náměstí, který pořádá Český rozhlas společně s pražským magistrátem. Jak Marta Kubišová vzpomíná na srpen 1968?

V Praze chtěla většina studentů - a to si dovoluji tvrdit, protože jsem u toho byla - pluralitní demokratický systém bez komunistické nadvlády.

Zřetelně se to projevilo v dubnu 1968, kdy v aule Karlovy univerzity promluvil exponent západoněmecké studentské levice Rudi Dutschke. Místo pluralitního systému podle západního vzoru nabízel soutěž frakcí uvnitř komunistické strany, o jejímž nadřazeném postavení nezapochyboval ani chvíli. Zrovna tak jako nepochyboval o správnosti zestátnění veškerého majetku. Většina jeho posluchačů nevěřila svým uším.

Situace je dnes horší než před 50 lety, říkají tři z osmi statečných roku 1968

Cena Gratias agit, Knihovna Václava Havla, 7.6.2018 (zleva Taťjana Bajevová, Pavel Litvinov, Viktor Fajnberg)

Taťána Bajevová, Viktor Fajnberg a Pavel Litvinov, kteří stejně jako Natalia Gorbaněvská protestovali 25. srpna 1968 na moskevském Rudém náměstí pro okupaci Československa. A pokračuje i zpravodajská rekonstrukce 21. srpna 1968: na letiště dosedají sovětské vojenské letouny.

3. května 1968 se na Staroměstském náměstí konala demonstrace čtyř tisíc studentů, kteří žádali nejen svobodné volby, ale i revizi spojenectví se Sovětským svazem. V Praze vznikl spontánní Hydepark, kde lidé už zcela bez servítků říkali, co si o komunismu doopravdy myslí. Republikou kolovala petice, žádající rozpuštění lidových milicí.

Od března, kdy noviny, nesvázané cenzurou, odhalovaly zločiny komunismu a nepotismus a korupci v nejvyšších patrech komunistického establishmentu, se vývoj hnal kupředu jako odbrzděná tramvaj. Dubček a jeho lidé byli evidentně zaskočeni silou emancipačních snah i vlnou sympatií, kterými je přitom společnost zahrnovala.

Lída Rakušanová

Vzít reformy zpátky, jak žádala Moskva, už nemohli bez ztráty tváře. A říct lidem na rovinu, jak se věci mají, prý Dubček nechtěl, aby nepřiléval oleje do ohně protisovětských nálad.

Tvář ovšem nakonec ztratili stejně, když všichni, s výjimkou Františka Kriegla, podepsali o pár dnů později v Moskvě kapitulaci.