Libye dostala zbraně a peníze

3. srpen 2007

V češtině máme jeden hezký obrat, který zní "vyplout na povrch". Tato metafora označuje situace, při kterých se někdo něco pokusí schovat, řekněme na dně řeky, ale ono se to po čase stejně objeví na hladině. Tak tomu bývá i s tajnými mezinárodními ujednáními.

Někdy se pravda objeví až po padesáti letech, kdy se otevřou archivy, ale v případě aféry kolem zajatých bulharských sester v Libyi stačilo jen pár dní, aby se objasnilo aspoň něco.

O tom, že Bulharky byly jen nevinnou obětí libyjské hry jsme už psali, stejně jako o tom, že režim v Tripolisu se je sice nechystal popravit, jak zněl soudem vynesený trest, ale ani je nechtěl dát lacino. Hovořilo se o tom, že rodiny nakažených dětí musejí dostat odškodné, aby se Tripolis mohl zahojit co do prestiže, a pak bude možné zajaté zdravotní sestry pustit domů. Když byly přece jen Bulharky propuštěny, začaly se rojit spekulace, kdo co komu dal a za co.

Libye tvrdila, že to bylo samotné Bulharsko, společně s Českem, Slovenskem a Katarem, kdo několik set milionů dolarů do příslušného fondu vyplatil. To bylo v rozporu s tím, co o tom samotná Sofie, Bratislava a Praha říkaly, ale také to tak úplně nesouhlasilo s tvrzeními Saífa Isláma Kaddáfího, diktátorova syna, který v celé záležitosti sehrál důležitou, a zdá se že převážně pozitivní úlohu.

Na první vlaštovku toho, že k nějakému převodu peněz či něčemu podobnému přece jen došlo, jsme čekali pouhých 24 hodin. Den po propuštění zajatkyň dorazil do Tripolisu francouzský prezident Nicholas Sarkozy. Ten s Kaddáfím seniorem podepsal celou řadu dohod, které se částečně týkaly evropské pomoci libyjskému zdravotnictví, ale i dalších oblastí spolupráce. Nejzajímavější byla smlouva, podle které měla Paříž Libyi dodat jaderný reaktor, který by byl využíván pro odsolování mořské vody. Na toto ohlášení velmi negativně reagovalo Německo, které si stěžovalo, že takové rozhodnutí mělo být konzultováno i s ním. Koncern Framatom, která má reaktor dodat, je totiž z více než třetiny vlastněná německým Siemensem, a dodávka jaderného zařízení do země jako je Libye je ekonomicky i politicky velmi závažný krok. Proti Sarkozymu se tak začalo obracet to, co se mu zatím vyplácelo, a to je neuvěřitelně tvrdá a přímočará politika, která se nedívá napravo ani nalevo, zejména jde-li o jeho osobní, a nebo národní francouzské zájmy. Kritiku totiž Nicholas Sarkozy a jeho zena Cecilie sklidili už několik dní před tím, když o propuštění bulharských sester přijela paní Sarokozyová jednat přímo do Tripolisu, ačkoli bylo zřejmé, že věc už je dohodnuta. Celé divadlo manželů Sarkozyových pak vyvrcholilo tím, když Bulharky odletěly do Sofie francouzským letadlem, jakoby v Bulharsku neměli vlastní letouny.

Vraťme se však k dohodám, které Sarkozy k Libyí uzavřel. Dohodu o poskytnutí reaktoru zemi, která má obrovské zásoby vlastního paliva, lze chápat jako pokus o hospodářské, politické i technologické zaháčkování Francie v této zemi, která dává najevo svou touhu po čím dál větší otevřenosti Západu. Paříž hraje hru podle dvou pravidel, kdo přijde první vyhraje, a kdo si bude klást nejnižší politické podmínky, vyhraje ještě víc.

Francouzský reaktor bude potřebovat trvalou francouzskou asistenci, a nejen to. Sarkozy v Libyi dramaticky vyzval Západ, aby arabským zemím důvěřoval při poskytování civilní jaderné technologie. Postavil se tedy rétoricky v zájmu francouzského vlivu proti dosavadní politice západních demokratických zemí, které byly ve věci šíření nukleárních technologií v nedemokratickém světě velmi obezřetné. Sarkozyho provolání bylo však určeno jiným uším, a to režimům v Saúdské Arábii, Bahrajnu, Kuvajtu, Ománu, Kataru a Spojených arabských emirátech, a případně také Egyptě. Tyto země spojuje nejen to, že nepatří k demokratickému světu, ale také to, že vyjádřily přání vstoupit do jaderného klubu. Samy ovšem jadernou technologii vyvinout nedokážou, čekalo se tedy, kdo jim tyto znalosti či hotové zařízení poskytne. Nikoho nepřekvapí, že to bude Francie.

Seriál francouzsko-libyjských vztahů, které se tak pěkně rozvinuly v posledních dnech, pokračoval dalším dílem tento pátek. Nejmenovaný libyjský zdroj oznámil, že Francie Libyi dodá moderní zbraňové systémy za téměř 300 milionů eur, tedy více než 8 miliard korun. Francouzský ministr obrany reagovat tím, že jde zatím jen o předběžné dohody, ale samotní výrobci zařízení, která mají být dodána tvrdí, že vše už je dojednáno, chybí jen podpis. Jde mimo jiné o komunikační systém Tetra nebo protitankové střely MILAN. Zda a jak to libyjský režim zaplatí není z dohod jasné. Zmíněné zbraně neohrožují západní zájmy, spíše mohou být použity proti sousedním zemím. Vzhledem k tomu, že Libye se opakovaně vojensky zamíchávala do regionálních válek, připomeňme jen invazi do Tuniska, a to pod stejným vůdcem, který ještě pořád sedí v Tripolisu, je pozoruhodné, jak tolerantní Paříž umí být vůči některým diktátorům, když jsou ve hře její zájmy.

S přibývajícím časem se budeme zřejmě dozvídat čím dál více podrobností o dohodách, díky kterým mohly být Bulharky propuštěny, a Kaddáfí se mohl vrátit mezi akceptované světové politiky. Například zmíněný syn libyjského vládce, Saíf Islám Kaddáfí, naznačil, že Libye očekává propuštění libyjského agenta, který byl odsouzen za spáchání atentátu na letoun Pan Am v roce 1988. Dotyčný muž si - jistě ne náhodou - podal už v červnu žádost o předčasné propuštění. S tím bude zas muset souhlasit i Británie, a možná i USA. O tom, jak se věci vyvinou, bylo zřejmě možné s velkou šancí na úspěch spekulovat už celé měsíce dopředu. Vyplývá to alespoň ze slov šéfa bulharské rozvědky Kirčo Kirova, podle kterého už v únoru bylo dojednáno, že celá věc vyvrcholí koncem letošního června. Do složitého systému dohod a ústupků, který umožnil propuštění rukojmí, bylo prý zapojeno asi 20 tajných služeb, vřetně například izraelského Mosadu.

Nové skutečnosti de facto přiznala včera i bulharská vláda, když oznámila, že odpouští dluh téměř 60 milionů dolarů, který u ní Libye má ještě z dob komunismu. O odpuštění tohoto dluhu se dlouho mluvilo, ale Sofie takovou dohodu popírala. Nyní tedy, deset dní po odletu sester, prý na znamení dobré vůle vůči rodinám nakažených dětí, předává tento dluh Mezinárodnímu bengházijskému fondu. Právě tento poněkud záhadný fond odškodňuje postižené libyjské rodiny z peněz nejasného původu. Nyní jsou tedy tyto peníze o něco jasnější.

Nejasnosti zůstávají tedy kolem údajného českého a slovenského příspěvku. Obě země se zatím dušovaly, že o ničem takovém nejednaly. Například premiér Topolánek se už dříve vyjádřil zcela jednoznačně v tom smyslu, že se na něčem takovém Praha ani nejednala. Slovenská strana si s tím už není tak jistá. Tamní ministerstvo zahraničí koncem července uvedlo, že informace o zrušení slovenské pohledávky je nepravdivé. Mluvčí slovenského ministerstva financí ovšem tou dobou řekl, že, cituji, "zatím k tomu nemáme co říct. Zatím to nemůžeme ani potvrdit, ani vyvrátit." To by mohlo vypadat jako příprava půdy k ústupu. Jednou se může ukázat, že jsme se sice třeba dluhu nevzdali, ale slíbili jsme, že ho nebudeme vymáhat. A nebo třeba ne. Na překvapení je aféra s libyjským únosem bulharských sester je rozhodně bohatá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.