Libor Dvořák: Sedmdesátiny Vladimira Putina
7. října 1952 se narodil Vladimir Putin. Čerstvý sedmdesátník ovšem dnes má podstatně krušnější starosti, než je oslava kulatých narozenin. Muž, který se do úřadu hlavy ruského státu dostal díky tehdy již dosti zmatenému Borisi Jelcinovi více méně náhodou, počátkem letošního roku vehnal sebe i svou zemi do zatím největšího dobrodružství své politické kariéry.
Bývalý podplukovník KGB, který se jako mávnutím kouzelného proutku na přelomu století doslova přes noc proměnil v jednoho z nejmocnějších mužů planety, si zpočátku vlastně vůbec nevedl špatně: díky šťastné souhře náhod na světovém trhu energetických surovin i vlastní tvrdé policajtské ruce zemi vyvedl z nejhorší bídy – a značná většina Rusů na něj byla ochotna přísahat.
Čtěte také
Pak ovšem přišlo pro kágebáka smutné zjištění, že Západ nebere Rusko příliš vážně, neblaze proslulý projev na bezpečnostní konferenci v Mnichově – a poté už Gruzie, první tažení na Ukrajinu, Sýrie, pokusy prosadit se v Africe a koncem letošního února i tentokrát už regulérní válka na Ukrajině.
O více než sedm měsíců se táhnoucí hrůzostrašné krvavé bitce šéfagresor nejdřív předpokládal, že potrvá nanejvýš pár týdnů. Jenže potíže začaly hned koncem února zcela zpackaným pokusem Moskvy o dobytí Kyjeva. Ostudnou porážku si tam připravili nejen tupohlaví armádní velitelé, kteří zjevně uvěřili, že vysněné cíle se tak nějak samy od sebe změní v realitu. Lvím podílem k spektakulárnímu neúspěchu přispěly také ruské tajné služby, jež do Kremlu posílaly zcela zkreslené informace o situaci i náladách na Ukrajině.
Hoře z nerozumu
Boje pak už tedy pokračovaly „jen“ na jihu a východě země, během nichž Rusové slavili celkem významné územní zisky. Nejdůležitějším z nich je nepochybně suchozemský koridor, který ruskou „velkou zemi“ propojil s anektovaným Krymem.
Čtěte také
Na sklonku léta se ovšem napadení Ukrajinci zformovali k protiútoku a v řádu pouhých dnů získali zpět na osm tisíc čtverečních kilometrů domoviny. Náhle prohrávající a ustupující Moskvě tak nyní nezbývá než podnikat kroky, které si původně vůbec nepřipouštěla.
Vladimir Putin musel 21. září vyhlásit „částečnou“ mobilizaci, aby svou útočnou armádu posílil nejméně o 300 tisíc vojáků, kteří mají krom jiného nahradit desítky tisíc těch, jež už v cizí zemi padli, jsou raněni, zajati nebo se vzdali a dezertovali. Hned poté přišla i formálně stvrzená anexe čtyř jen zčásti kontrolovaných regionů Ukrajiny.
A aby o strastech, do nichž zemi zahnal, nebylo nejmenších pochyb, přidal Putin už před časem i regulérně se opakující jaderné pohrůžky v podstatě celému světu. Vše přitom nasvědčuje tomu, že na odhodlání kremelského vládce lpět na svých fixních ideách, jakkoliv katastrofální jsou či mohou být jejich následky, se naprosto nic nezměnilo.
To, čeho se ruský diktátor během své zřetelně končící politické kariéry dopracoval, v předvečer Putinových sedmdesátin přesně pojmenovává slavný současný ruský spisovatel Viktor Jerofejev, parafrázující svého slovutného literárního předchůdce Gribojedova – Hoře z nerozumu. V tomto případě z nerozumu jediného člověka.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
