Libor Dvořák: Rok ruské válečné propagandy

Ruské mocipány a jejich hlásné trouby dnes ani tolik nezajímá, jak se vyvíjí situace na téměř tisíc kilometrů dlouhé frontě, jako spíš to, jak o ní doma referovat a jak ji řadovým Rusům propagandisticky prodávat.

Čtěte také

Libor Dvořák: Proč naprostá většina Rusů podporuje Putina

Za rok od propuknutí plnokrevné a plnoformátové války na Ukrajině, tedy největšího ozbrojeného konfliktu na evropském území od roku 1945, se významně proměnily základní propagandistické narativy nejen v ruských médiích, ale i ve veřejných prohlášeních samotného ruského prezidenta.

Putin osobně totiž 24. února loňského roku Západ nadutě varoval slovy „nepokoušejte se nám bránit“, aby se letos 23. února musel dopustit výroku vskutku mlhavého, až fatalistického – „obráncem naší vlasti se stal všechen ruský lid“.

Nová glasnosť

Ruská propaganda byla po celou tuto dobu nucena lavírovat mezi zprávami o ruských válečných zločinech na Ukrajině, o obrovských ztrátách a válečných neúspěších, zato však nepronést ani slovo o naprosté absenci jakékoli logiky, pokud jde o skutečné důvody ruského vpádu do země, již sovětská a poté ruská propaganda dlouhá desetiletí označovala za „bratrskou“.

Čtěte také

Libor Dvořák: První výročí ruského útoku na Ukrajinu

Je přitom evidentní, že ruské obecenstvo nestoudně lhářské veletoče od „neonacistů v Kyjevě“ až po tvrzení, že „Západ bojuje ukrajinskýma rukama proti Rusku, které se tak snaží zničit“, celkem jednoznačně akceptuje.

Otázkou na samostatné téma je samozřejmě, proč jsou ruští občané vůči zcela falešné propagandě tak vnímaví. Starou známou pravdou ovšem je, že v autoritářských zemích jde o jev zcela obvyklý – už proto, že tu není žádní politická, mediální ani obecně informační alternativa. Putinova mocenská vertikála už od samého začátku znevolnila zejména nezávislé televize, které jsou v ruském prostředí základním a také plně respektovaným zdrojem informací.

Libor Dvořák|foto:Věra Luptáková, Český rozhlas

Je třeba si ovšem uvědomit, že život v atmosféře totálního nedostatku důvěryhodných zpráv není čistě ruské specifikum: podobně se v různých dobách zachovaly i jiné diktátorské režimy, jejichž obyvatelstvo se také dalo informačně zotročit.

Pokud se tedy Rusko jednou stane alespoň relativně normální zemí, bude muset nejdřív sáhnout po nové „glasnosti“, tedy veřejné informovanosti, jako to ve své době udělal Michail Gorbačov. A co na tom, že nakonec nepochodil – jinudy rozumná cesta nevede.

Autor je komentátor Českého rozhlasu